Würzburg - Residence

Barokní palác, bývalé sídlo knížat-biskupů z Würzburgu, postavený v letech 1720-1744 zejména podle projektu Balthasara Neumanna, v letech 1720-1723 pověřen vedením stavby Johann Dientzenhofer, jeden z nejvýznamnějších barokních palácových komplexů v Evropě, památka UNESCO

Barokní palác, bývalé sídlo knížat-biskupů z Würzburgu, bylo postaveno v letech 1720-1744 zejména podle projektu Balthasara Neumanna a dále Maximiliana von Welsch, Philippa Christopha Reichsfreiherra von Erthal a Johanna Lucase von Hildebrandta.

V letech 1720-1723 byl vedením stavby během první etapy výstavby pověřen Johann Dientzenhofer.

Stavba residence byla dokončena v roce 1744, interiér až v roce 1781.

Projekt byl iniciován a řízen členy rodiny von Schönborn, církevních knížat, patřících díky svému postavení mezi nejvýznamnější stavitele období baroka v jižním Německu.

Jedná se o jeden z nejvýznamnějších barokních palácových komplexů v Evropě. V roce 1981 byla Residence Würzburg zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Detailní informace

Historie

Od raného středověku se sídlo knížat-biskupů nacházelo na hradě Marienburg, který leží vysoko nad městem na levém břehu Mohanu. Kamenný most přes Mohan, postavený již ve 12. století, spojuje rezidenci s osadou na pravém břehu Mohanu.

Jeho středověký půdorys ve tvaru pětiúhelníku s biskupským kostelem uprostřed lze z plánu města číst dodnes, je vymezen městskými hradbami a příkopy a tvoří střed rozšířeného barokního města ohraničeného opevněním. Barokní bašty a raveliny začal po třicetileté válce budovat kníže-biskup Johann Philipp von Schönborn. Kníže-biskup však stále sídlil v Marienburgu a v samotném městě měl své další ubytovací prostory. Náklady na toto dvojí dvorské sídlo byly trnem v oku katedrální kapitule.

Kníže-biskup Johann Philipp von Greiffenclau zu Vollrads (1652-1719) proto v letech 1700-1705 postavil na místě dnešní rezidence "malý zámek na Rennwegu". Novou budovu ze severu a jihu lemovaly dvě nádvorní budovy ohraničující náměstí. Severní z nich, Rosenbachsche Hof, se dochoval dodnes.

V roce 1719 byl novým würzburským knížetem-biskupem zvolen Philipp Franz von Schönborn (1673-1724), synovec mocného mohučského kurfiřta a arcibiskupa Lothara Franze von Schönborn.

Po jeho zvolení se prokázalo aktivní i pasivní úplatkářství stoupencům zesnulého knížete-biskupa Johanna Philippa von Greiffenclau zu Vollrads, zejména dvornímu komornímu radovi Jacobu von Hohlach. Ti musí do šesti měsíců vrátit 640.000 guldenů, aby se vyhnuli odsouzení. Tato částka odpovídá ročním příjmům vrchnostenské diecéze ve Würzburgu.

Za tyto peníze se začalo v roce 1720 stavět na místě "Schlösschen am Rennweg" sídlo knížecích rozměrů. Stavba a plánování se okamžitě staly rodinnou záležitostí Schönbornů. Plánování se ujal jeho strýc, kurfiřt Lothar Franz, a jeho bratr, císařský vicekancléř Friedrich Carl von Schönborn, který působil ve Vídni.

První předběžný projekt se dvěma namísto čtyř vnitřních nádvoří je připisován Balthasaru Neumannovi, který se podílel na barokní urbanistické proměně Würzburgu. Ale Lothar Franz von Schönborn pověřil plánováním Maximiliana von Welsch a Philippa Christopha Reichsfreiherra von Erthal, kteří oba působili u mohučského dvora. V únoru 1720 předložili knížecímu biskupovi ve Würzburgu svůj první návrh, který koncepčně i místně odpovídá současnému projektu.

Friedrich Carl von Schönborn diskutoval ve Vídni o plánech se svým důvěrníkem, císařským dvorním inženýrem Johannem Lucasem von Hildebrandt. Po vídeňských korekturách byl projekt rozšířen do dnešních rozměrů Maximilianem von Welsch, který byl mezitím smluvně pověřen plánováním. Stavba byla zahájena v roce 1720.

Stavbyvedoucím byl jmenován Johann Dientzenhofer, tvůrce kláštera Banz a paláce Weissenstein.

Kníže-biskup se přestěhoval do Rosenbachsche Hof, aby mohl sledovat stavební práce na místě. Balthasar Neumann se prozatím podílel pouze na plánování z pohledu urbanistické koncepce.

V roce 1723 kníže-biskup posílá Balthasaar Neumanna do Paříže, aby zde diskutoval s královskými architekty Robertem de Cotte a Germainem Boffrandem o stávajících plánech residence. Neumann se vrací s novými návrhy. Přestože Boffrand v roce 1724 do Würzburgu také osobně přijel, vliv francouzských architektů je patrný pouze v prostoru cour d'honneur a na schodišti.

První etapu výstavby würzburské rezidence ukončila nečekaná smrt knížete-biskupa Philippa Franze von Schönborn v srpnu 1724.

Projekt residence ve Würzburgu byl v první etapě do roku 1724 výsledkem kolektivního plánování, na němž se podíleli tři architektonicky zainteresovaní a školení knížecí členové rodu Schönbornů, kteří své projektanty považovali nanejvýš za dodavatele nápadů a od každého si vždy vzali to nejlepší. Šlo bezpochyby o mohučské projektanty Maximiliana von Welsch a Philippa Christopha von Erthal.

Johann Lucas von Hildebrandt se plánování účastnil zatím spíše v pozadí, i když se mu podařilo prosadit spodní mezipatro a detaily struktury fasády. Francouzi Robert de Cotte a Germain Boffrand položili v roce 1723 základy velkého schodiště. Balthasar Neumann vypracoval projekty již v úvodu plánování, žádnému z nich se však nedostalo pozornosti. Teprve od doby pařížské cesty (1723) bylo možné jej označit za spoluautora projektu a nově i jediného stavbyvedoucího. Johann Dientzenhofer prokazatelně řídil samotnou stavbu v letech 1720-1723, jeho role při plánování nebyla dosud prozkoumána.

Nástupcem knížete-biskupa Johanna Philippa Franze von Schönborna se stal kníže-biskup Christoph Franz von Hutten (1673-1729). Nový kníže-biskup sice nechal dokončit západní část severního bloku a chtěl ji rozšířit na biskupskou rezidenci, ale další plánování pozastavil. Stavebním vedoucím zůstal i nadále Balthasar Neumann, nadále se angažoval i architekt Maximilian von Welsch.

Kníže-biskup von Hutten zemřel v roce 1729 a do nové biskupské residence se tak již nestihl nastěhovat. Jen několik měsíců před ním zemřel i velký kurfiřt a arcikancléř Lothar Franz von Schönborn, mohučský arcibiskup a bamberský kníže-biskup. Jeho synovec, vídeňský arcikancléř Friedrich Carl von Schönborn (1674-1746), který ho již v Bambergu vystřídal, byl v roce 1729 zvolen knížetem-biskupem i ve Würzburgu.

Ihned po svém zvolení ve Würzburgu se Friedrich Carl von Schönborn ujal doposud rodinného projektu nové rezidence. V roce 1729 se nastěhoval do dokončeného severního bloku, odvolal Maximiliana von Welsch a povolal svého vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta jako projektanta dostavby nové rezidence. Balthasar Neumann byl vedle velkého vídeňského stavitele pouze druhým plánovačem, ale byl povoláván ke všem rozhodnutím a jako stavbyvedoucí byl nejdůležitějším koordinátorem plánování rezidence.

Všechny plány nyní pokračujících půdorysů, řezů, dvorního kostela a jeho vybavení, zahradní fronty a čestného dvora však pocházejí z Hildebrandtovy kanceláře. Kolem roku 1741 byla rezidence již pod střechou.

Nedostižný inženýrský talent Balthasara Neumanna se projevil při stavbě kleneb, dokladem je schodiště bez sloupů a žlabovou klenbou o rozpětí 19 metrů. Neumann byl také autorem "císařského schodiště". To začíná jedním ramenem v přízemí jako dvouramenné šachtové schodiště a na otočné podestě se rozděluje na dvě ramena běžící jako obvykle opačnými směry. Důmyslné je úplné odkrytí centrálního schodišťového výklenku ve velké schodišťové hale hlavního patra.

Práce na interiéru byly zahájeny již v roce 1735. Dvorní malíř Johann Rudolf Byss se stal až do roku 1738 nejvýznamnějším uměleckým ředitelem, freskovým malířem dvorního kostela, tvůrcem Benátského pokoje a iniciátorem Zrcadlového kabinetu. Štuková výzdoba velkých sálů (Bílý, Císařský, Dvorní kostel, Piano Nobile, biskupské apartmá) byla provedena v letech 1735-1753 štukatérem Giuseppem Antoniem Bossim. Autory sochařských děl byli otec a synové von der Auvera.

Když v roce 1746 zemřel kníže-biskup Friedrich Carl von Schönborn, byla rezidence téměř dokončena. Teprve se začalo s dokončováním vstupní haly, schodiště a císařského sálu. Stále se také pracuje na severních parádních místnostech zahradního průčelí.

Světsky vzdělaného milovníka umění a mecenáše Schönborna v roce 1746 vystřídal Anselm Franz von Ingelheim (1683-1749), kníže-biskup bez většího zájmu o umění a okamžitě propustil Balthasara Neumanna. Kníže-biskup zemřel v roce 1749.

V roce 1749 se byl knížetem-biskupem zvolen Carl Philipp von Greiffenclau zu Vollrads. Ihned po převzetí vlády znovu přijal Balthasara Neumanna a začal pracovat s umělci Schönbornské vlády, štukatérem Antoniem Giuseppem Bossim a sochařem Johannem Wolfgangem von der Auverou na pokračování prací na schodišti a vstupní hale, Zahradním sále a Císařském sále. Johann Georg Oegg nyní může dokončit také bránu a čestné nádvoří. V roce 1749 Greiffenclau uzavřel smlouvu se švábským malířem Johannem Zickem na stropní fresky Zahradního sálu.

Pro fresky Císařského sálu angažoval kníže-biskup Giambattistu Tiepola a jeho syny Domenica a Lorenza z Benátek, které byly namalovány od dubna do července 1751. V zimě otec a syn Tiepolovi dokončili oltářní obrazy pro dvorní kostel a pro opatský kostel v Münsterschwarzachu. V roce 1752 pověřuje kníže-biskup Tiepola také výmalbou stropu schodiště za 12.000 zlatých. Obří fresku o rozloze 677 metrů čtverečních s námětem pocty světadílů namaloval v letních měsících roku 1752 a 1753. Kromě knížete-biskupa jsou na fresce zvěčněni i mistři, kteří se na díle podíleli. Najdeme zde Balthasara Neumanna, štukatéra Giuseppe Antonia Bossiho, pozlacovače Franze Ignaze Rotha a samozřejmě Tiepola se synem. Tiepolo odešel v listopadu 1753.

Po smrti knížete-biskupa Carla Philippa von Greiffenclau v roce 1754 je rezidence dokončena v rokokovém hávu.

Čestný dvůr je od Residenzplatzu oddělen hranicí, zvýrazněnou obelisky a sochařskými díly a zdobenou rokokovým kováním. Dnes je cour d'honneur otevřený směrem k Residenzplatzu a samotné náměstí je téměř zcela převzato stojící automobilovou dopravou a hlavní tepnou. Nádvorní zahrady byly tohoto osudu ušetřeny. Na východě a jihu Residenzu stále vykazují podobu, jak je navrhl dvorní zahradník Johann Prokop Mayer 1770-1779 za knížete-biskupa Adama Friedricha von Seinsheim. Návrh, který je ještě poplatný francouzské barokní zahradní kultuře, lze vysvětlit předběžnými plány, na nichž pracoval již Maximilian von Welsch a které za svou přísnou symetrii vděčí také barokním valům, jež tvoří hranici na východě. Jejich začlenění jako zahradních teras a valové promenády se od doby jejich návrhu dvorním zahradníkem Mayerem nikdy nezměnilo. Pouze pro poslední jihozápadní část Residenzgarten, úsek podél Obere Promenade jižně od Gesandtenbau, byl v roce 1790 zvolen "anglický" návrh.

Residence zůstala přes částečné zásahy a přestavby ve stylu francouzského empíru v podstatě ve stejné podobě i během 19. století.

Nejzásadnější zásah přinesla až moderní epocha. Dne 16. března 1945 bylo během 17 minut zničeno krupobitím bomb 90 % města Würzburg, ohnivá bouře neušetřila ani residenci. Pouze Neumannovy klenby nad Kaisersaalem, Weisser Saal, schodiště a Hofkirche odolaly peklu plamenů.

Provizorní zastřešení kleneb s Tiepolovými freskami zajistil na podzim 1945 americký důstojník John Davis Skilton. Klenby dvorního kostela tuto ochranu dostaly až později, takže i zde byly následně zničeny štuky a fresky. V roce 1947, po postavení všech nouzových střech, mohly začít práce na nouzové ochraně fresek a štukatur.

V roce 1960 dochází k obnově exteriéru rezidence. Následné restaurátorské a rekonstrukční práce v interiéru trvaly 27 let. V roce 1987 byla rekonstrukcí Zrcadlového kabinetu dokončena obnova nejdůležitějších místností rezidence.  

Balthasar Neumann

S krátkou tříletou přestávkou za vlády knížete-biskupa Anselma Franze von Ingelheima, kdy byl Balthasar Neumann ze stavby propuštěn, pokračoval v práci na rezidenci jako stavbyvedoucí až do své smrti v roce 1753. Jedná se o jeho životní dílo.

Přesto označení Balthasara Neumanna za hlavního architekta würzburské residence není zcela odpovídající. Spíše se jedná se o kolektivní dílo architektů Maximiliana von Welsch, Philippa Christopha von Erthal, Johanna Lucase von Hildebrandta a zejména tedy Balthasara Neumanna.

Johann Dientzenhofer

Role Johanna Dientzenhofera je prokazatelně spojena s vedením stavby v letech 1720-1723.

Architektura

Rezidence byla postavena na základní desce o rozměrech 92 × 167 metrů. Hlavní stavba se skládá z centrálního křídla se dvěma bočními křídly, severním a jižním blokem, z nichž každý má dva vnitřní dvory. Na straně města se boční křídla táhnou 55 m od hlavní stavby a částečně uzavírají čestný dvůr. Pod mansardovou střechou se nachází římsa, zdobená vázami a trofejemi.

Zvláště bohatě zdobená je fasáda kolem hlavního portálu v Cour d'honneur. Chybí zde spodní mezipatro, ale nad třemi portály přístupnými z Bílého sálu (Weisser Saal) je velký balkon. Nad vchodem je umístěn velký erb Friedricha Carla von Schönborna. Dvorní kaple (Hofkirche) je zcela začleněna do západní části jižního křídla a zvenčí je sotva rozeznatelná.

Rezidence má čtyři podlaží, přízemí s vysokým stropem a horní patro s mezipatrem nad každým z nich. Ta sloužila k oživení fasády a nabízela prostor pro služebnictvo, kuchyně a administrativní kanceláře. 

Rezidence má téměř 400 místností.

Původně byl čestný dvůr ohraničen kovanou ohradou. Toto mistrovské železářské dílo Johanna Georga Oegga bylo v roce 1821 zbořeno a prodáno v dražbě, protože se nelíbilo jednomu členu rodiny bavorského krále.

Náměstí před rezidencí dnes měří asi 200 krát 100 metrů a slouží převážně k parkování. Na náměstí se nachází Fontána Franconia z roku 1894.

Hlavní schodiště

V barokním slohu získalo schodiště význam jako součást formální přijímací místnosti. Schodiště würzburské rezidence se klene na ploše 18 × 32 metrů bez pilířů pod nepodepřenou žlabovou klenbou, mistrovským dílem konstrukce s maximální výškou 23 metrů.

Nejnižší část schodiště vede od přijímací haly směrem k prázdné stěně a poté se rozděluje na dvě schodiště, která se zdvojují zpět. Hostitel na horní podestě tak mohl nejprve vidět své návštěvníky, kteří od něj zpočátku odcházeli. Když se hosté otočili a přiblížili se, stále více se jim odhalovala rozsáhlá stropní freska nahoře.

Tato freska, největší na světě, kterou vytvořil benátský malíř Giovanni Battista Tiepolo v letech 1750-1753, zobrazuje čtyři kontinenty, Evropu, Ameriku, Asii a Afriku.

Sály

Dalšími nejvýznamnějšími místnostmi residence jsou Bílý sál, Císařský sál, Audienční síň vedle Benátského pokoje a Zrcadlový sál, z nichž každá byla pro 18. století jedinečná. Původní audienční místnost byla zařízena jako první místnost v rezidenci v novém duchu rokoka jako hlavní dílo Ferdinanda Hundta.

Bílý sál svědčí o Bossiho genialitě a mistrovství, Kaisersaal, dokončený ještě za života Balthasara Neumanna, je pravděpodobně nejautentičtějším svědectvím Neumannovy dekorativní koncepce. Zrcadlový sál lze považovat za nepřekonatelný vrchol svého žánru. Bílý sál, Zelený kabinet, Benátský pokoj, který byl vyzdoben v letech 1738-1741, a Dvorní kostel jsou pozoruhodnými prostorovými výtvory franckého rokoka.

Zahrada

Rezidence byla postavena v době, kdy byl Würzburg ještě opevněným městem. Proto musela být zahrada plánována v rámci opevnění. Řešení zahrnovalo dvě bašty hradební zdi a využilo její výškové rozdíly k vytvoření velmi zvláštní krajiny.

Od západu k východu se terén zvedá, dokud nedosáhne úrovně hradeb. V blízkosti samotné rezidence je Hofgarten (neboli Dvorní zahrady) navržena ve velmi formálním, barokním stylu. Ve větší vzdálenosti se styl mění na anglickou zahradu s malými lesíky a loukami.

Návrhy pro první část vytvořili Johann Lukas von Hildebrandt, Neumann a François de Cuvilliés. Vznikla převážně v letech 1759-70. Johann Peter Alexander Wagner dodal putti, vázy, urny a dvě monumentální sochařské skupiny, Znásilnění Evropy a Únos Proserpiny, umístěné v centrální ose mezi Oranžérií a jižním pavilonem Rezidence. Figury byly do parku doplněny za knížete-biskupa Adama Friedricha von Seinsheim, který nechal podobně vyzdobit park ve Veitshöchheimu.

Do dvorních zahrad vedou tři monumentální brány, které nechal Friedrich Karl von Schönborn postavit u Johanna Georga Oegga.

Současnost

Výše popsané zahrady a reprezentativní prostory jsou přístupné veřejnosti. Pamětní místnost je věnována zničení rezidence v březnu 1945. Je také věnována památce majora Johna Davise Skiltona, "památkáře" americké armády, který se po svém příjezdu do Würzburgu v červnu 1945 zasloužil o uchování mnoha uměleckých pokladů.

Většinu zbytku rezidence zabírá Muzeum Martina von Wagnera (přestěhovalo se sem v roce 1963) a organizace Würzburské univerzity.

V roce 1981 byla residence Würzburg zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Majitelé / uživatelé

Schloss- und Gartenverwaltung Würzburg
Tel.: 0931 35517-0
E-mail: sgvwuerzburg[ZAVINÁČ]bsv[TEČKA]bayern[TEČKA]de
www.residenz-wuerzburg.de/deutsch/service/kontakt.htm
22. července 2023

Zdroje

Název / autor Datum citace Místo a rok vydání
Süddeutscher Barock (Pius Bieri) 2011