Waldsassen - Klášter cisterciáků a bazilika Nanebevzetí Panny Marie
Klášter, svěřený pod patronát Panny Marie, založil jako cisterciácký klášter kolem roku 1133 markrabě Nordgau Diepold III. von Vohburg, který do země přivedl mnichy z kláštera Volkenroda. Klášter rozvinul čilou kolonizační a prosperující hospodářskou činnost. V roce 1179 vysvětil regensburský biskup Konrád II. za přítomnosti císaře Fridricha Barbarossy nově postavenou trojlodní baziliku postavenou v románském slohu.
Po rekatolizaci země po třicetileté válce (1618-1648) od roku 1661 zpustošený klášter Waldsassen znovu osídlil cisterciácký klášter Fürstenfeld. V roce 1690 byl klášter opět povýšen na opatství a získal zpět svůj dosavadní majetek a značné příjmy. Pro klášter a město Waldsassen začalo druhé období prosperity.
V roce 1681 byla zahájena barokní přestavba kláštera podle plánů Abrahama Leuthnera z Prahy stavitelem Casparem Feichtmayerem. Ten ještě v roce 1681 ztratil smlouvu na realizaci stavby a realizaci stavby převzal Abraham Leuthner se svým polírem Georgem Dientzenhoferem. V přestavbě klášterního komplexu jsou postupně angažováni Leonhard, Kryštof a později i Johann Dientzenhofer.
V roce 1685 byl položen základní kámen nového kolegiátního kostela podle plánu Georga Dientzenhofera.
Od roku 1686 byl Georg Dientzenhofer v církevních záznamech označován jako "aedilis monasterii", tedy jako osoba zodpovědná v nepřítomnosti Abrahama Leuthnera na stavbě za dohled a obchodní vedení stavby.
Po náhlé smrti Georga Dientzenhofera v roce 1689 stavbu přebral již jako samostatný stavitel Kryštof Dientzenhofer. Abraham Leuthner a Kryštof Dientzenhofer ze stavby odešli v roce 1690 po volbě nového opata kláštera Alberta Hausnera. Stavbu v roce 1691 převzal a v roce 1700 hrubou stavbu dokončil stavitel Bernard Schießer.
Slavnostní vysvěcení waldsassenské kolegiátní baziliky se konalo v roce 1704. Klášterní knihovna byla dokončena v roce 1727.
Klášter byl sekularizován v roce 1803. V roce 1864 zde byl zřízen filiální klášter cisterciáckého ženského kláštera v Seligenthalu. V roce 1925 byl klášter povýšen na opatství.
V roce 1969 obdržel kolegiátní kostel papežský titul bazilika minor.
Historie
Klášter, svěřený pod patronát Panny Marie, založil jako cisterciácký klášter kolem roku 1133 markrabě Nordgau Diepold III. von Vohburg, který do země přivedl mnichy z kláštera Volkenroda v Durynsku. Nově založenému cisterciáckému řádu v regensburské diecézi byla udělena neomezená imunita, kterou císař a papež potvrdili ještě v témže století. Jeho založením sleduje markrabě nejen duchovní spásu pro sebe a svou rodinu, ale také územně politické cíle. Klášter rozvinul čilou kolonizační a hospodářskou činnost. V řídce zastavěném pohraničním regionu s Českým královstvím a sousedním krajem Cheb (Eger) měl zájem na plánovaném vykácení a osídlovací činnosti.
Již v roce 1143 klášter Waldsassen se souhlasem českého knížete Vladislava II. a pražského biskupa Otty a biskupa Heinricha Zdika v Olmützu založil cisterciácký klášter v Sedlci v Čechách. V témže roce pak i klášter Walderbach, který byl později vyměněn za klášter Bronnbach v Bádensku a v roce 1194 klášter v Oseku v Čechách.
Prosperita kláštera se brzy po jeho založení projevila čilou stavební činností, takže v roce 1179 mohl regensburský biskup Konrád II. za přítomnosti císaře Fridricha Barbarossy vysvětit trojlodní baziliku postavenou v románském slohu.
Poté, co bylo postavení opatství jako císařské immediacy několikrát ohroženo různými knížaty, se klášter po smrti posledního štaufského císaře Konráda v roce 1269 dostal pod ochranu české koruny.
Od roku 1411 již opatství nebylo pod ochranou českých králů, ale za svého světského ochránce si zvolilo hrabata z Falce. Waldsassenští opati nadále systematicky zvětšovali své majetky, zejména za Johannese VI. Vendelského z Weidenu, až vytvořili uzavřené panství v severní Horní Falci, dodnes známé jako „Stiftland“.
V roce 1556 byl Waldsassen sekularizován za vlády falckého kurfiřta Ottheinricha (Otto Heinrich, 1502-1559), který konvertoval k luteránství a byl spravován světskými správci. Poslední mniši byli vyhnáni v roce 1560.
V roce 1571 připadly klášterní pozemky kurfiřtské Falci. Samotný bývalý klášter sloužil jako kurfiřtský statek a příležitostné sídlo panovníků. Například "zimní král" falcký kurfiřt Fridrich V. přijímal na klášterním hradě pocty českých stavů.
V roce 1620 porazil bavorský kurfiřt Maxmilián I. falckého kurfiřta a "zimního krále" Fridricha V. v bitvě na Bílé hoře v Praze. Během třicetileté války (1618-1641) byl klášter několikrát vypleněn, od vyplenění švédskými protestantskými vojsky v roce 1647 se nacházel ve stavu zpustošení.
Vestfálským mírem byla Horní Falc potvrzena jako součást Bavorska a bavorský kurfiřt Maxmilián I. požadoval od všech obyvatel bezpodmínečný návrat ke katolické víře. V létě 1651 kurfiřt údajně slíbil opatovi cisterciáckého kláštera Fürstenfeld Martinu Dallmayerovi na jeho žádost navrácení kláštera ve Waldsassenu.
Bavorský kurfiřt Maxmilián na smrtelné posteli v Ingolstadtu 27. září 1651 pověřil svého syna a nástupce Ferdinanda Marii, aby obnovil mj. cisterciácký klášter ve Waldsassenu. Obnova hornofalckých klášterů se však stále odkládala.
Na podzim roku 1661 proběhlo několik jednání mezi vládní kanceláří, regensburským biskupem a fürstenfeldským opatem, protože jeho klášteru mělo být svěřeno znovuosídlení Waldsassenu a Seligenportenu. Samozřejmě bylo třeba stanovit také způsoby restituce. Nakonec bylo dosaženo dohody. Fürstenfeldský klášter tak mohl vyslat tři mnichy do Waldsassenu.
Dne 3. prosince 1661 opustili tři řeholníci Fürstenfeld a o šest dní později dorazili do Waldsassenu. Byli to cisterciáčtí otcové Nivard Christoph, Gerhard Eggenhauser a Eugen Dallmayr. Jejich příchodem do Waldsassenu tak došlo k události, která měla pro pozdější rozvoj regionu obrovský význam, a rovnala se tak druhému založení kláštera.
Každý z otců zpočátku dostával roční plat 200 guldenů z kurfiřtské pokladny a stejnou částku měl dostávat i doprovodný sluha. Nové začátky mnichů ve Waldsassenu musely být poměrně obtížné a pracné. Okamžitě se však ujali chórových modliteb a věnovali se mnišskému životu.
První klášterní kostel, znovu vysvěcený v roce 1517 a v roce 1565 očištěný od "od modlářských obrazů a maleb" byl starý, ale použitelný. Tehdejší kněz Georg Miller musel bydlet v jedné z klášterních budov. Mniši se zde pravděpodobně také zabydleli. Většina starých klášterních budov však byla z velké části opuštěná a v troskách. Několik cel ve starém klášteře se podařilo pracně opravit až od roku 1675 a opatská rezidence od roku 1676.
V té době žilo ve Waldsassenu s přibližně 50 domy asi 400 obyvatel. Obyvatelé byli většinou řemeslníci nebo se zabývali zemědělstvím. Od roku 1663 se zde konaly dva výroční trhy, a to Walburgi (začátek května) a Martini (listopad). V té době sloužil jako farní kostel takzvaný Walburgiskirche (Walburský kostel) na rohu ulic Egerer Straße a Johannisplatz, který byl však v roce 1804 zbořen.
V roce 1669 je osm starých klášterních panství včetně Waldsassenu vráceno svým řádům. Je jim však odepřena dřívější samostatnost. Prozatím jsou převorstvími bavorských opatství. Klášter Waldsassen se stal převorstvím ve Fürstenfeldu.
Opatství Waldsassen bylo oficiálně obnoveno 1. srpna 1669 a správa byla převedena na opata Martina Dallmayra (1612-1690) z opatství Fürstenfeld. Ten nyní jmenoval představeným ve Waldsassenu otce Nivarda Christopha. Tuto funkci vykonával až do roku 1690 a poté odešel zpět do Fürstenfeldu. Otec Eggenhauser zemřel v březnu 1672 a byl pohřben ve starém kostele vedle oltáře Panny Marie. Otec Eugen Dallmayr jako jediný zažil vzestup Waldsassenu s novou výstavbou kláštera a kolegiátního kostela. Zemřel v květnu 1702, místo posledního odpočinku našel v kryptě nového kostela. V roce 1681 bylo ve Waldsassenu již 12 konventuálů z Fürstenfeldského opatství.
Představený kláštera otec Nivard Christoph nechal od roku 1681 postupně bourat staré budovy, aby na jejich místě mohl začít stavět plánovanou novou klášterní budovu podle projektu pražského stavitele Abrahama Leuthnera (1640-1701).
25. dubna 1681 byl při příležitosti položení základního kamene jmenován jako prováděcí mistr zednický a štukatér Caspar Feichtmayr z Wessobrunnu. Jeho polírem byl Benedikt Schaidhauf. V tomto roce byly zřejmě vykopány pouze základy východního křídla kláštera.
Již v roce 1681 Feichtmayr ztratil snad z důvodu nepřítomnosti ve Waldsassenu realizační smlouvu, kterou byla převedena na Abrahama Leuthnera. Pro Leuthnera v té době v Praze pracoval jako polír Georg Dientzenhofer a jeho bratři Kryštof, Leonhard a Johann, kteří postupně přešli na stavbu ve Waldsassenu. Bratři Dientzenhoferové byli spříznění s Abrahamem Leuthnerem díky sňatku své sestry Anny s Wolfgangem Leuthnerem, příbuzným Abrahama Leuthnera, v roce 1678.
V roce 1682 převedl Abraham Leuthner staveniště ve Waldsassenu na Georga Dietzenhofera. Do pracovní party Georga Dientzenhofera ve Waldsassenu patřili v té době i jeho mladší bratři Leonhard, Kryštof a později i Johann. Jako polír v Dientzenhoferově pracovní partě pracoval také pozdější stavební mistr Bernhard Schießer.
Georg Dientzenhofer se ve Waldsassenu několik měsíců po přestěhování i oženil, když si 25. srpna 1682 vzal za manželku Marií Elisabeth Hagerovou, dceru řezníka z Waldsassenu. Významnými svědky sňatku byli Martin Dallmayr, tehdejší představený kláštera, a lékař Johann Michael Prem, který je později uváděn také jako probošt kostela v Kappl.
V roce 1685 byl položen základní kámen nového kolegiátního kostela podle plánu Georga Dientzenhofera, který se mezitím ujal i několika novostaveb kostelů a klášterních budov v Horní Falci a zejména jezuitského kostela sv. Martina v Bambergu, kde jej doporučil otec Nivard Christoph ve Francích.
Z jeho projektu kostela ve Waldsassenu z roku 1685 vycházejí dochované návrhy interiérů od jezuitského bratra Johannese Hörmanna. Z nich vyplývá, že Georg Dientzenhofer původně plánoval kostel jako pilastrový sál podobný jeho jezuitskému kostelu sv. Martina v Bambergu.
Georg Dientzenhofer náhle zemřel 2. února 1689 ve věku 46 let.
V roce úmrtí Georga Dientzenhofera byla dokončena čtyři křídla nové klášterní budovy ve Waldsassenu. Další tři křídla kolem druhého nádvoří byla projektována jako troj- nebo pětilodní pokračování. Tento projekt, snad započatý pro plánované pokračování stavby po postavení nového kostela, nebyl později realizován. V roce 1688 probíhala vnitřní výstavba místností potřebných pro konvent. V tomto roce Bernardo Quadri štukoval čtyřkřídlou křížovou chodbu. Přístavba sakristie a knihovny se odkložila.
Po smrti Georga Dientzenhofera v roce 1689 převzal zakázku ve Waldsassenu jeho bratr Kryštof, který v té době žil v Praze. Ten se stal ve Waldsassenu samostatným stavebním mistrem, i když se na zakázce stále podílel také Abraham Leuthner.
V roce 1689 začali práce na souvislém bourání středověkého kolegiátního kostela od východu k západu a souběžném hloubení základů pro nový kostel.
V roce 1690 byl klášter opět povýšen na opatství a získal zpět svůj dosavadní majetek a značné příjmy.
Když v roce 1690 nastoupil do úřadu první waldsassenský opat Albert Hausner, odpovědnost za plánování a realizaci se rozhodujícím způsobem změnila. Otec Nivard Christoph se vzdal funkce ve prospěch nového opata a vrátil se se do kláštera ve Fürstenfeldu.
Přibližně v této době byla konstrukce kůru již v pokročilém stadiu. Chór a transept byly postaveny podle plánů Georga Dientzenhofera. V lodi však došlo ke změně. Místo pilastrové haly podle projektu Georga Dientzenhofera je loď postavena jako pilastrová bazilika, pravděpodobně podle projektu jeho bratra Kryštofa.
Na jaře 1690 rezignovali oba stavitelští mistři Kryštof Dientzenhofer a Abraham Leuthner, na jejich místo v roce 1691 nastoupil jejich dlouholetý polír Bernhard Schießer. Ten byl od roku 1690 ženatý s vdovou po Georgu Dientzenhoferovi, což naznačuje, že k odstoupení Dientzenhofera a Leuthnera došlo po vzájemné dohodě.
Schießer změnil v roce 1692 projekt pro průčelí z pověření opata Alberta Hausnera, který si nyní přál reprezentativní dvouvěžové průčelí namísto již započaté věže v úhlu mezi severním transeptem a chórem. Ty byly u cisterciáků i v baroku spíše vzácností, ačkoli středověký zákaz věží již dávno neplatil. V oblastech protireformace však opati nechtěli působit skromně a chtěli tak ukazovat moc katolické církve okolnímu světu.
Klenba chóru byla pravděpodobně dokončena nejpozději v roce 1694, neboť v tomto roce proběhla první jednání se štukatérem. V letech 1693-1694 byla zastřešena loď a v roce 1695 byly postaveny klenby lodi. Na poslední chvíli byly změněny z klenutých kleneb, jako na chóru, na závěsné. Poslední klenbou, kterou stavitelský mistr Schießer postavil, je křížová klenba v roce 1696. Následujícího roku postavil průčelí věže. V roce 1700 byly zastřešeny věže.
Mezitím bylo postaveno také dvoupatrové hostinské křídlo a spojovací křídlo s opatským hradem. Za stavební práce od roku 1690 činily výdaje bez stravného, materiálu a povozného 30.000 guldenů.
Od roku 1695 pracovali štukatéři také na chóru a lodi. Dne 24. ledna 1695 uzavřel opat Albert s Giovannim Battistou Carlonem smlouvu na 6.500 zlatých, která pokrývala štukatérské práce a rozsáhlou figurální plastiku v interiéru kostela. Práce měl dokončit do tří let. Carlone zde opět pracoval se svým neméně talentovaným mladším synovcem Paolem d'Allio a nyní také se svým synem Diegem Francescem. V roce 1696 uzavřel Giovanni Battista Carlone další smlouvu na zhotovení hlavního oltáře a třetí smlouvu na sakristie. V roce 1696 uzavřel Carlone další smlouvu na zhotovení oltáře. Své dílo ve Waldsassenu dokončil v roce 1698.
Ve stejné době jako Carlone pracoval na stropních a nástěnných freskách i pražský malíř Johann Jakob Stevens von Steinfels. První smlouvu uzavřel 6. dubna 1695, poslední práce dokončil v roce 1698.
Kromě Stevense von Steinfelse byl již v roce 1695 jako malíř činný také Jean-Claude Monnot. Namaloval čtyři obrazy evangelistů v chórové klenbě a nástěnnou malbu za hlavním oltářem. Ve stejné době ho opat pověřil namalováním hlavního oltářního obrazu. V roce 1701 Monnet dodal také vrchní obrazy pro chórové lavice.
U Martina Hirsche z Waldsassenu byly v roce 1696 objednány chórové lavice a varhanní prospekt. Varhany jsou dílem Josepha Christopha Egedachera ze Salcburku. Karl Stilp z Chebu vytvořil figurální plastiku oltáře Panny Marie v severním transeptu a již v roce 1699 mramorový tabernákl hlavního oltáře.
Kolegiátní bazilika byla slavnostně vysvěcena v roce 1704 pomocným biskupem Františkem Ferdinandem von Rummel.
Kostel tak v roce 1704 působil dokončeným dojmem, ačkoli ještě chybí oltářní obrazy transeptových oltářů, kazatelna a všechny oltáře bočních lodí.
V roce 1708 dodal malíř Andreas Maisthuber z Braunau hlavní obraz a obraz Bernhardova oltáře, malíř dvou obrazů mariánského oltáře je známější. Johann Andreas Wolff z Mnichova je namaloval v roce 1708.
Za opata Alberta Schnause byla v roce 1715 postavena postříbřená kazatelna. Je stejně jako postříbřené antifony dílem Johanna Georga Göhringera z Chebu. Křídla prvních dvou oltářů šesti bočních kaplí, apoštolského a benediktinského oltáře ve třetím poli, objednal opat Albert v roce 1717, ale oltáře byly realizovány až v roce 1751, aniž by tato křídla byla instalována.
Teprve za opata Eugena Schmida byly objednány zbývající oltáře v bočních lodích. Oltáře středního pole, oltáře svatého Jana a svatého Michaela, stejně jako oltáře svaté Kateřiny a svaté Magdalény v prvním poli jsou štukové mramorové práce Jacopa Appianiho z Porto Ceresio, který v roce 1724 pracoval také v knihovně.
V roce 1748 proběhly poslední úpravy varhan. Po tomto datu nedochází v 18. století v kostele k dalším změnám.
Bývalá hrobka cisterciánských mnichů pod bazilikou je považována za jednu z největších klášterních hrobek v Německu a jsou zde k vidění stěny hrobů a halové chodby.
Klášterní knihovna
Knihovna zabírá dvě horní patra v západním křídle kláštera. Byla postavena roku 1688 Georgem Dientzenhoferem podle plánů Abrahama Leuthnera. Návrhy interiéru od bratra Johannese Hörmanna nebyly následně realizovány. Teprve opat Eugen Schmid, který byl zvolen v únoru 1724, ihned po svém zvolení urychleně uvedl vybavení do provozu. V témže roce byly dokončeny štuky a fresky v místnosti knihovny. Barevné štuky Régence jsou dílem Jacopa Appianiho, který následně pracuje i v kostele. Spolupracovníkem je Paolo Marazzi. Kromě toho je jako pomocník uváděn jistý Francesco Chiusa.
Klášterní knihovna byla dokončena v roce 1727. Ještě více než nádhernými nástropními malbami a štukaturami se knihovna ve Waldsassenu proslavila vyřezávanými dřevěnými postavami v životní velikosti od Karla Stilpa, rodáka z Waldsassenu. Dále zde působili malíř fresek Karl Hofreiter a řezbář Andreas Witt.
Sekularizace
V roce 1803 v rámci sekularizace bylo opatství Waldsassen bavorským kurfiřtem podruhé formálně zrušeno. Na rozdíl od mnoha klášterů v Bavorsku bylo opatství bez dluhů s majetkem ve výši 200.000 zlatých a vlastnilo velké množství nemovitostí. Kurfiřtská komise pro převzetí držby okamžitě vydražila movitý majetek, pouze umělecká díla a cennější části knihovny byly odvezeny do Ambergu nebo Mnichova. Z fondu knihovny čítajícího přibližně 19.000 svazků bylo po sekularizaci v Bavorsku všechno až na 3.520 svazků převezeno do Mnichova a část z nich byla prodána. Nemovitosti byly prodány nebo pronajaty.
Kromě opata Athanasia se zrušení přímo dotklo 56 otců a pěti laických bratří. Mnozí našli uplatnění jako faráři. Opat umírá v roce 1803 v klášteře, kde 23 konventuálů žilo podle řeholního řádu až do roku 1805. Někteří bývalí konventuálové zůstali v klášteře ještě v roce 1816. Zrušení kláštera mělo závažné důsledky i pro obyvatelstvo. Náhlá ztráta kláštera jako zaměstnavatele uvrhla region do hluboké hospodářské krize, což bylo také příčinou velké vlny vystěhovalectví v letech 1830-1850.
Kolegiátní kostel se stal farním kostelem se státní stavební povinností a byl tak zachráněn před demolicí.
Některé z klášterních budov zůstaly dlouho prázdné. Pouze východní křídlo kláštera bylo od roku 1812 využíváno jako chlapecká škola a byty pro učitele. V roce 1804 bylo prodáno jihozápadní nárožní křídlo.
Pro třípodlažní jižní a západní křídlo s knihovnou úřady zvažovali využití jako "lázeňský podnik", tedy jako lázeňský hotel, ale nakonec je prodali. V roce 1828 získal areál obchodník Wilhelm Rother, aby zde zřídil textilní továrnu. Knihovna byla využívána jako modlitebna pro protestantské zaměstnance. Po ukončení provozu textilní továrny v roce 1863 se do obnovy kláštera zapojilo město Waldsassen a regensburská diecéze.
V roce 1864 získalo velkou část areálu ženské cisterciácké opatství Seligenthal u Landshutu a zřídilo zde v roce 1865 filiální klášter. Na základě požadavku bavorského státu zde vybudovali dívčí školu s internátem. V roce 1894 se Waldsassen stal samostatným převorstvím a v roce 1925 byl povýšen na opatství.
Cisterciácké sestry zřídily ve starých klášterních budovách dceřiné školy, pedagogické školy a internát, v roce 1924 si postavily vlastní, menší klášterní kostel, který je ukrytý na jednom z nádvoří kláštera. V roce 1893 měl klášter 93 sester, v roce 2002 jich bylo deset.
V roce 1969 obdržel kolegiátní kostel papežský titul bazilika minor.
Architektura
Protáhlý kostel s transeptem, křížením a nezvykle dlouhým mnišským chórem má v lodi podobu středověké galerijní baziliky, ale boční lodě jsou rozděleny na jednotlivé boční kaple. Ty jsou originálním způsobem propojeny s příslušnou místností galerie oválným vrcholovým otvorem
Takto popsaná loď odpovídá přestavbě z roku 1690, přičemž kněžiště a transept byly do té doby provedeny podle plánů Georga Dientzenhofera. Po jeho smrti je plánovaná, architektonicky vyspělejší pilastrová síň lodi přestavěna na baziliku, pravděpodobně ještě jeho bratrem Kryštofem. Konstrukci lodi tvoří dvoupatrová arkádová stěna a předložený řád s dvojitými pilastry. Pilastry končí na úrovni parapetu galerie, patro galerie tvoří vlys a teprve nad oblouky galerie končí entablatura římsou. Klenby jsou doplněk zavěšených kopulí spočívajících na širokých pásových obloucích. Následné zvýraznění vnitřního oválu kopule výrazným štukovým rámem, který rámuje fresky, vytváří iluzi pendenciální kopule, podobně jako v pasovském Dómu (1674).
Tato podobnost klenby s pasovským dómem není náhodná, neboť klenby lodi byly pravděpodobně dozděny až v roce 1695, v době, kdy byl povolán Giovanni Battista Carlone. Carlone je pravděpodobně také původcem pendenciálních kopulí s příčnými oválnými otvory galerií bočních lodí, které byly zazděny ve stejné době.
Dvouvěžové průčelí u baziliky vytvořil stavební mistr Bernhard Schießer. Její centrální rizalit vystupuje z třípatrových věží. Je dvoupodlažní se třemi osami. Výrazné římsové pásy rozdělují fasádu horizontálně. Nad spodním risalitovým patrem dórského řádu Schießer vyklenuje segmentový štít, horní patro jónského řádu je zakončeno trojúhelníkovým štítem.
Schießer plánoval fasádu od roku 1692 z pověření opata Alberta Hausnera, který si nyní přál reprezentativní dvouvěžové průčelí namísto již započaté věže v úhlu mezi severním transeptem a chórem.
Až do roku 1870 zůstává kostel neporušen. V tomto roce, v době nepříznivé pro barokní kostely, začala pod záštitou královských stavebních úřadů v Ambergu a Tirschenreuthu první rozsáhlá renovace. Navzdory stále ještě nedostatečnému pochopení barokní barevnosti ušetří interiér reinterpretace a pouze přechází na sytější barvy.
Výsledkem první rozsáhlé renovace interiéru kostela v letech 1954-1957 byl bílý interiér.
Díky dostatečnému množství původních nálezů se při poslední obnově v letech 2013-2017 podařilo tyto dva zásahy zvrátit. Dnes je interiér z velké části v původním stavu. Totéž platí pouze v omezené míře pro fasády.
Renovace provedené v letech 1869-1870, 1949, 1984-1987, téměř vždy s novými omítkami a novými nátěry, naznačují, že dnešní barevné tóny neodpovídají barevnosti z roku 1704
Větším zásahem, který ale není doložen a byl proveden kolem roku 1900, je přístavba severního křídla kláštera, která zůstala nedokončena v roce 1690.
Pětiosý špýchar, který byl do té doby uzavřen štítem, byl rozšířen na sedm os a dostal valbovou střechu. Nové řešení fasády navazuje na pozdně manýristické kolosální pilastry severní strany přiléhající ke kostelu.
V roce 2002 byla dokončena celková obnova klášterních křídel s restaurováním zbývající původní hmoty.
Fresky
Fresky na klenbě namaloval pražský malíř Johann Jakob Stevens von Steinfels. Na pěti freskách v pravoúhlém chóru malíř zobrazuje historii kláštera. Namaloval je v roce 1695 v zastaralé podobě jako "quadri riportati". V roce 1696 namaloval v oválných malbách v lodi kláštera růžencová tajemství.
Fresky v chrámové lodi ve Waldsassenu patří k nejlepším počinům pražského malíře. Jeho hlavním dílem je následně namalovaná velká kopulová freska Všech svatých. Svatí jsou zobrazeni uprostřed kruhu na mracích kolem světelného středu se symbolem Trojice. Nápadná je velká skupina cisterciáků pod ochranným pláštěm Panny Marie ve východní polovině kopule, která je pro návštěvníka viditelná jako první. Kopulová freska od Johanna Jakoba Stevense von Steinfelse je nejen ranou kopulovou malbou německého malíře s tímto námětem, ale pravděpodobně také prvním "nebem Všech svatých" v cisterciáckém kostele.
Vnitřní výzdoba
Interiér baziliky ve Waldsassenu je dílem štukatéra Giovanniho Battisty Carloneho. Nejedná se o dekoratéra, ale o sochaře-architekta. Carlone prokládal bohatým štukovým programem velké množství figur, které prováděl sám. Kromě četných putti jsou to čtyři církevní otcové v nadživotní velikosti v křížení, dvanáct proroků stojících na římse, dvě sedící ženské postavy na každé arkádě a mnoho dalších figur, například šestnáct stojících andělů na římse kněžiště.
Štuky, rámující a vyplňující festony, listové mříže a kartuše, jsou dílem nejvýznamnějšího spolupracovníka Paola d'Allia a pomocníků. "Štukové baroko", jak se také nazývá přednost italského vrcholně barokního štuku před freskami, ve Waldsassenu vrcholilo.
Hlavní oltář byl vytvořený Giovanni Battistou Carlonem v roce 1696. Oltářní konstrukce tabernáklu, vytvořená o něco později Karlem Stilpem, je působivým sochařským dílem. Stilp obklopuje zlatý kulovitý svatostánek hustou skupinou postav, na vnější straně s Marií a andělem Zvěstování, nad svatostánkem s putti a anděly, kteří nesou a uctívají stříbrný oltářní kříž.
Chórové lavice, zadané v roce 1696 sochaři Martinu Hirschovi, jsou považovány za jedny z nejpůsobivějších mezi chórovými lavicemi vrcholného baroka v jižním Německu.
Současnost
V současné době působí v klášteru Waldsassen ženský cisterciácký řád v čele s abatyší M. Laetitia Fech OCist. Vedle řeholního života zabezpečuje i chod dívčí střední školy nebo vlastní penzion sv. Josefa.
Majitelé / uživatelé
Cisterciácké opatství Waldsassen Tel.: 09632-9200-0 E-mail: info[ZAVINÁČ]abtei-waldsassen[TEČKA]de abtei-waldsassen.de |
20. června 2023 |
---|