Praha - Kaisersteinský palác

Kaisersteinský palác vznikl na parcelách dvou renesančních domů.

První z nich, připomínaný poprvé v roce 1404, byl během husitských bouří zničen a poté obnoven jen provizorně. O přestavbě na výstavný a poměrně rozlehlý objekt lze usuzovat až podle výrazného vzrůstu ceny v letech 1458-1473. V roce 1503 palác poškodil požár. Při opravách domu bylo doplněno podloubí, které je zmiňováno roku 1548. Do roku 1573 pak došlo k dalšímu rozšíření, protože cena domu několikanásobně překročila hodnotu sousedních domů.

Druhý dům nesplynul s dnešním palácem jako celek, ale pouze jednou částí. Ta se vyčlenila patrně během 15. století, definitivně roku 1474, kdy ji koupil malíř Michal Sobek za poměrně nízkou cenu. Další stavební úpravy proběhly do roku 1517 opět díky požáru v roce 1503. Patrně tehdy získala stavba podloubí. Cena z roku 1545 ukazuje, že dům byl menší, ve srovnání se sousedy takřka poloviční.

Do roku 1574 proběhly určité zhodnocující úpravy, při nichž asi došlo k výstavbě zadního stavení při Josefské ulici. V roce 1586 koupil dům zlatník Jan z Brugh, který zakrátko zemřel, a tak ho po třech letech vystřídal další zlatník, Jan Vendl Pensl. Patrně již roku 1630 koupil také tento objekt Jan Minich z Arzberku, který od roku 1618 vlastnil sousední větší dům. Mezi oběma domy nechal pravděpodobně prorazit průchody. V roce 1654 koupil oba domy vrchní velitel Prahy Jan de la Cron (van der Kroon).

K větším změnám nedošlo až do roku 1700, kdy se věnem dostaly oba domy do majetku Helfrýda z Kaisersteinu. Potvrzuje to tehdejší zmínka v zápise, hovořící o tom, že je dům „podle dnešní manýry nikoliv zvlášť pohodlný“.

Postavení nového majitele, který byl pražským vojenským velitelem, si vynutilo přestavbu. Již v době nabytí nového majetku získal Kaiserstein souhlas majitelky sousedního domu ke zvýšení svého obydlí o druhé patro.

Přestavba domů podle projektu Giovanniho Battisty Alliprandiho začala pravděpodobně v roce 1700, stavbou byl pověřen Kryštof Dientzenhofer.

Do roku 1701 měla být stavba paláce z větší části hotová, neboť v roce 1702 ji Kryštof Dientzenhofer již uvádí v nabídce na jinou realizaci jako svou referenční stavbu.

Dílo pak na delší dobu pozastavila smrt majitele v roce 1703. Ani v době prodeje v roce 1707 nebyl palác ještě zcela vystavěn. Prodejní cena však ukazuje, že budování poměrně značně pokročilo a je pravděpodobné, že bylo dokončeno do smrti dalšího majitele Jana Mayera z Oberschelangu v roce 1714.

Visitační tabely z let 1723-1726 jej také popisují jako dobře vystavěný. V následujících letech se vlastníkem paláce stala rodina Radeckých z Radče, ale k výraznějším změnám již nedošlo. Palác se poté dostal do rukou nobilitovaného měšťanstva.

V roce 1844 koupila budovu Česká spořitelna za poměrně vysokou cenu a pro své potřeby ji nechala upravit v roce 1845 podle plánů Karla Předáka. Upraven byl slavnostní sál v prvním patře ve slohu pozdního klasicismu. Spořitelna sídlila v paláci jen krátce do roku 1862.

K dalším adaptacím došlo v roce 1879. Výraznější změnu nejen dispozice paláce, ale i jeho fasády přinesla až přestavba z roku 1894, uskutečněná stavitelem Kondlem. V roce 1896 došlo k zazdění loubí a vybudování balkonu v průčelí.

 V roce 1977 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce pod vedením architektů ing. Zdeňka Pokorného a ing. arch. Jaroslava Bělského. Rekonstrukce vrátila palác do původní barokní podoby. Byl obnoven hlavní velký sál, loubí v přízemí a vchod posunut na původní místo.

Z Královské Prahy roku 1903 (prof. Ruth, 1903)

Číslo 37/24 je dům s rokokovým průčelím zvaný U tří hvězd, byla zde restaurace zemřelého V. Petzolda. Bydlela tu jeho choť, operní pěvkyně M. Petzoldová-Sittová. V letech 1848-1862 zde byla Česká spořitelna. I ten dům míval podloubí, jež zazděno až v roce 1896, když vedle záložna stavěla nový dům. Druhdy tu bývaly domy dva, jeden roku 1412 měl jan řečený Stemberk, či Stermberský, pak zámožný sladovník Otmar, jenž se pak odstěhoval na Staré Město.

Po zpoustě roku 1420 dům dlouho byl opuštěn, až roku 1444 od obce poustku dostal známý Pešík z Kunvaldu, po něm Matyáš Sele či Nedorůště, roku 1473 Mikuláš Dunda. Druhou část v té době měl bohatý malíř Michal řečený Sobek. Za Rudolfa II. tu byl poštovní úřad, na obraze Sadelerově před domem, jenž tehdy slul u Kříže, jest vidět vůz poštovní. V 17. století dům byl rodiny Sedlčanských, roku 1760 měl jej fyzik dr. Josef Bauer, roku 1792 prokurátor Arnold z Dobroslavě.

Palác se skládá ze dvou budov spojených úzkými bočními křídly, které vytvářejí menší nádvoří.

Hlavní palácová budova zaujímá hloubkově obdélnou parcelu, která se schodištním křídlem, spojovací galerií a zadním stavením v Josefské ulici uzavírá lehce nepravidelný obdélný dvorek. Jestliže hlavní budova je od přízemí úplnou vrcholně barokní novostavbou, pak zadní objekt si dosud zachoval renesanční charakter, dodatečně ještě potvrzený nalezením a obnovením malovaných trámových stropů.

Průčelí paláce se na první pohled odlišuje od sousedních staveb především měřítkem, neobyčejně vysoká patra, proti vedlejšímu domu takřka dvojnásobná, ale i celková kompozice fasády s horním polopatrem a atikovou římsou se sochami vzdáleně připomínající italskou, zvláště římskou inspiraci.

Kordonové a průběžné parapetní římsy oddělují přízemí a obě patra mezi sebou, horní polopatro je spíše pojímáno jako součást ukončujícího kladí ve funkci korunní římsy.

Přízemí bylo nově upraveno a v roce 1896 doplněno o balkon na mohutných novobarokních konsolách. Vlastní kovové zábradlí balkonu má však pozdně klasicistní formy.

Okna pater spočívají na tumbovitých parapetech (jinak hladkých), rámují je charakteristické „alliprandiovské“ šambrány s bohatou konkávkonvexní profilací a doplňují suprafenestry, v nichž se uplatňuje motiv mušle.

Pouze ve střední ose je doplněn čtvrcený znak, v 1. a 4. poli pruhovaný pokosem, v dalších polích se lvem, na srdečním štítu se objevuje lilie.

Budova nemá obvyklý štít. Atika je vyzdobena sochami Čtyř ročních počasí a dekorativními vázami. Sochařská výzdoba je dílem italského sochaře Ottavia Mosto z roku 1701.

Monumentálním vřetenovým dvouramenným schodištěm se vstupuje do haly 1. patra, které bylo nově upraveno v 19. století. Z této adaptace pocházejí jak kachlová kamna, tak stropy s mohutnými fabiony, patrně při tom bylo využito ještě starších konstrukcí barokních stropů, protože právě pro ně jsou charakteristické tyto mohutné fabiony. Zaklenut je pouze jižní trakt valeně se styčnými lunetovými a pětibokými výsečemi.

Tři průčelní sály mají vzájemně rozdílnou výzdobu i dispozice. U postranních sálů s alkovnami zdobí strop mohutný fabion a výrazná římsa, na stropě se objevuje pásová štuková ornamentika, jejíž základ je jistě vrcholně barokní, i když došlo k mladším úpravám. Ve středovém sále se zachovala (umělá) mramorová ostění vchodů, jistě barokní, naproti tomu štuková výzdoba pochází až z roku 1845.

Stejná dispozice se opakuje také ve 2. patře, které je v celém rozsahu plochostropové, vyzdobené historizujícími detaily v roce 1845 a ve 2. polovině 19. století.

Průčelní sály jsou dnes opět spojené v jeden trojicemi arkád, tedy řešením, které vytvořil Karel Předák v roce 1845.

V 3. patře pocházejí jen křížové parkety z klasicistní přestavby, původně toto podlaží sloužilo k ubytování služebnictva. Půdní prostor vznikl novodobými úpravami, dříve se tu uplatňoval altán, jehož hmota se v půdním prostoru zachovala. Venkovní fasády altánu prolamují oválná okna s lištovými šambránami, stavbu ukončovala bohatě profilovaná římsa. Altán sloužil k osvětlení středního prostoru 3. patra.

Z hlediska stavebního vývoje a uměleckořemeslného vybavení je zajímavé zadní stavení, kde dřívější raně barokní klenby v 1. patře byly při poslední odstraněny a nahrazeny původními malovanými trámovými záklopovými stropy na sraz s lištami. Odkryty jsou ve dvou dodatečně rozdělených místnostech. V menší z nich se dochoval malovaný dekor trámů a záklopů ve východním prostotu, v západní byla již dříve větší část stropů vyměněna. Trámy místností zdobí různé typy šablon. Záklopy pokrývají volně malované ornamentální vzorce se středovou rosetou, doplněné maureskami, „laubverky“ a groteskami.

Malovaný záklopový stop větší severní místnosti zdobí složitější ornamentální kompozice. Na trámech se opakuje šablonový dekor kombinovaný s maureskami, groteskový ornament záklopů doplňují zdatně provedené figurální motivy. Ikonograficky zajímavé jsou postavy převráceného světa, stejně tak jako postavy v dobových oděvech (hudebníci, vojáci, lovci, řezníci, ad.). Část složitějších kompozic byla nepochybně inspirována grafickými předlohami (T. Bank, 1609). Strop severní místnosti datuje letopočet 1610, malovaný na záklopu. Tomuto datování odpovídají charakterem i malby sousedních místností. 

V průčelí hlavní budovy obrácené do Malostranského náměstí bývalo loubí, které bylo zazděno při přestavbě v roce 1896.

V 19. století sídlila v paláci vyhlášená Petzoldova restaurace Václava Petzolda, který zde žil se svou manželkou operní pěvkyní Marií Petzoldovou-Sittovou.

Mezi lety 1908 a 1911 se v Kaiserštejnském paláci zabydlela česká operní hvězda Ema Destinnová, která si několik prostor v paláci pronajala jako byt. 

Dalším slavným obyvatelem domu byl i vědec Joachim Barrand, který do pražského exilu přicestoval jako vychovatel synovce sesazeného francouzského krále.

Ve 40. letech 20. století se pak palác proměnil ve spořitelnu. To si vyžádalo řadu stavebních úprav především uvnitř budovy. Upraven byl například slavnostní sál v prvním patře ve slohu pozdního klasicismu.

Po dlouhou dobu pak v paláci sídlila Československá obchodní a průmyslová komora, později Hospodářská komora České republiky. Po vyřešení restitučních sporů se palác stal sídlem banky a slouží také jako konferenční a společenské centrum.