Aichbauer Johann Georg st.

Do Prahy přišel Johann Georg Aichbauer st. nejpozději roku 1656, kdy je 25. července doložen jako zednický tovaryš při sňatku s Martou, vdovou po malostranském kopytáři Jiříku Millerovi. Dne 20. července 1657 získal měšťanské právo na Malé Straně. Po smrti první manželky se 13. února 1673 oženil s Annou Marií Longovou (Langovou) z Litoměřic.

Dne 20. července 1657 získal měšťanské právo na Malé Straně. Po smrti první manželky se 13. února 1673 oženil s Annou Marií Longovou (Langovou) z Litoměřic.

Někdy kolem roku 1680 získal drobný domek v Menším Městě pražském (čp. 465/II) v Nostické ulici, který přestavěl pro sebe a svou rodinu.

Aichbauer se pravděpodobně věnoval především realizaci projektů jiných stavitelů. Je znám i díky četným sporům s malostranským cechem zedníků. Roku 1679 zaměstnával dva zednické tovaryše.

Pracoval pro významné šlechtické rody, především pro Lichtenštejny a Lobkovice. Pro Lichtenštejny prováděl stavební úpravy domů na Malostranském náměstí, které později ustoupily výstavbě nového Lichtenštejnského paláce (čp. 258/III) v roce 1790. Je mu připisována také přestavba Buquoyského paláce (čp. 486/III) na Velkopřevorském náměstí a domu U Zlatého šneku (čp. 408/III) v uličce U lanové dráhy 2 na Malé Straně.

Pro Lobkovice vedl roku 1663 výstavbu zámečku v Nedrahovicích, doloženou smlouvou z 20. června, a podílel se na obnově zámku ve Vysokém Chlumci. Na základě smlouvy z 10. července 1675 vybudoval na Hradčanech novou štolu, kterou přivedl vodu do kapucínského kláštera.

Johann Georg Aichbauer starší zemřel v Praze 16. března 1683.

Vdova Anna Marie Longová (Langová) se 3. března 1685 provdala za zednického políra Kryštofa Dientzenhofera, který sňatkem získal Aichbauerův dům a vyženil syna Johanna Georga Michaela Aichbauera (* 10. září 1680, Praha - † 22. června 1737, Praha).

Objekty:

Buquoyský palác 

Buquoyský palác je palácový komplex, který se nachází v Praze na Malé Straně, na Velkopřevorském náměstí čp. 486/2 v městské části Praha 1.

Na místě dnešního paláce stála původně škola, ze které se stal později alumnát Řádu maltézských rytířů. Kromě školy zde stály také domy kožešníka a tesaře. Postupnou přestavbou starších objektů zahájil roku 1667 pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna (1642–1694) společně se svým nevlastním bratrem Karlem Ferdinandem (1634–1702). Karlova dcera Marie Josefa, provd. Thunová (1688–1735) pak palác po propojení několika pozemků roku 1719 rozšířila; po roce 1729 bylo vybudováno hlavní křídlo. Roku 1732 byl palác prodán Marii Anně Fürstenbergové (1707–1756), která jej roku 1735 prodala Marii Anně Hrzánové z Harasova. Do roku 1738 zde pak její zásluhou proběhlo několik významných změn, které zejména rozšířením o trakty obrácené do Nosticovy ulice určily dnešní barokní podobu celého paláce. Stavitelem byl Jan Jiří Achbauer.

Roku 1748 palác koupil František Leopold Buquoy (1703–1767) a stalo se z něj reprezentační pražské sídlo rodu Buquoyů.

V současné době zde sídlí Velvyslanectví Francie.

Lichtenštejnský palác

Lichtenštejnský palác je klasicistní stavba, která se nachází na adrese Malostranské náměstí 258/13, na Malé Straně v Praze.

Na místě dnešního paláce na začátku 15. století stávalo pět domů, jejichž vlastníkem se v letech 1622–1623 stal kníže Karel I. z Lichtenštejna, kterého císař Ferdinand II. po bitvě na Bílé hoře jmenoval českým královským místodržitelem a pověřil ho vyšetřováním a potrestáním vůdců stavovského povstání. Ten dal postupně jednotlivé domy architektonicky sjednotit do paláce s dvorem a zahradou. Po jeho smrti v roce 1627 jej nadále obývala rodina Lichtenštejnů, v 70. letech 17. století dala palác zbarokovat podle projektu architekta Jana Jiřího Aichbauera.

U příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem v roce 1791 se Alois Josef z Lichtenštejna rozhodl palác přestavět. Tak vzniklo dnešní klasicistní průčelí; autorem přestavby byl architekt Matyáš Hummel. Tehdy tu vzniklo i monumentální schodiště a rozlehlý sál s klasicistním dekorem. V letech 1811–1826 bydlel v paláci Josef Dobrovský.

V současné době zde sídlí Hudební fakulta AMU.

Zámek Vysoký Chlumec

Hrad byl patrně založen v posledních letech panování Karla IV., ale poprvé je v pramenech zmiňován až roku 1382. Roku 1474 koupila hrad a přilehlé panství Anna Švihovská, vdova po Janu Popelovi z Lobkovic. V držení Lobkoviců potom hrad zůstal dlouhá staletí.

Na začátku 17. století byl držitelem hradu Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Byl to vysoký představitel katolické strany v království a po vypuknutí stavovského povstání musel v roce 1619 odejít do exilu a hrad mu byl zabaven. Zpátky do svého vlastnictví ho získal až po bitvě na Bílé hoře. Na konci třicetileté války dobyla Vysoký Chlumec švédská vojska a zpustošila ho.

V držení Lobkoviců zůstal hrad až do druhé světové války, kdy byl zabaven protektorátními úřady. V roce 1948 byl znárodněn.

Po Sametové revoluci byl hrad v roce 1992 v rámci restitucí vrácen Lobkowiczům a ti ho v roce 1998 prodali příbuznému rodu, jehož představitelem je Riprand, hrabě Arco-Zinneberg, který hrad užívá dodnes. Jeho manželkou je vnučka posledního českého krále a rakouského císaře Karla I., Marie Beatrix. Hrad Vysoký Chlumec není veřejnosti přístupný.

Přestavbou prošel hrad v 17. století, kdy bylo potřeba odstranit škody napáchané při dobytí hradu Švédy. Hlavních změn se dočkal východní palác, jehož jižní část se zřítila. Uvolněného prostoru bylo využito k vestavbě hradní kaple. K západnímu paláci byla přistavěna poboční křídla spojená barokní arkádou. Při přestavbách došlo k celkovému snížení zdí budov a byly postaveny nové nižší krovy.

Zámek Nedrahovice

Roku 1366 jsou uváděni bratři Jaroslav a Mikuláš z Nedrahovic, jejichž potomci drželi Nedrahovice až do konce 15. století. Rod vymřel před rokem 1496.

Roku 1530 prodal Ondřej Víta ze Rzavého tvrz v Nedrahovicích Janu st. Kalenicovi z Kalenic, od něhož ji zase roku 1550 koupil Petr Zálužský z Podhoří. Ten roku 1561 odkázal Nedrahovice své druhé manželce Marianě z Říčan. Mariana přinesla tvrz věnem svému druhému manželu Janu Černínovi z Chudenic. Patrně za něj byla tvrz přestavěna na renesanční zámek, který roku 159 při dělení Janových synů získal Diviš Černín, jeden z vůdců stavovského povstání popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Zkonfiskovaný statek získal císařský vojevůdce don Baltasar Marradas a roku 1623 Polyxena z Lobkovic, která jej připojila k panství Vysoký Chlumec. Když po její smrti roku 1636 přebíral dědictví její syn Václav František Eusebius, zanechal potomkům i popis nedrahovického zámku. Na konci třicetileté války byl zámek poškozen Švédy, další škody přinesl požár způsobený bleskem roku 1662. Zámek byl tehdy ještě opraven, po dalším požáru víc než o století později v září 1795 byl opuštěn a zdivo hrozící zřícením z větší části strženo. Zbývající zdivo bylo upraveno na hospodářský dvůr, který patřil Lobkovicům až do pozemkové reformy roku 1924.

Z gotické tvrze se dochovalo přízemí malého paláce o rozměrech cca 13,5x6,5 metru a zdmi cca 1,5 m silnými datovaného do poloviny 15. století.