Praha - Kostel sv. Mikuláše na Malé Straně

Chrám sv. Mikuláše, nejslavnější barokní chrám Prahy, stojí spolu s bývalým jezuitským profesním domem uprostřed Malostranského náměstí. Na jeho místě stál až do roku 1743 gotický farní kostel, vysvěcený pražským biskupem Tobiášem roku 1283, a v sousedství románská rotunda sv. Václava, postavená jako připomínka zázraku, k němuž došlo při posmrtném převozu Václavova těla ze Staré Boleslavi na Pražský hrad, jak se o tom zmiňují středověké legendy. Profesní dům, vystavěný v letech 1672 až 1687 podle plánů Francesca Carattiho, Giovanniho Domenica Orsiho a Francesca Luraga, vytvořil ideální optickou podnož pro vznik budoucího chrámového dvojvěží. Daní bylo zbořených dvanáct domů včetně památné rotundy sv. Václava a staré školy, zrušeny byly rovněž přilehlé hřbitovy.

Dnešní chrám sv. Mikuláše patří k nejcennějším stavbám baroka na sever od Alp. Na díle, které se realizovalo přibližně sto let, se podílely tři spřízněné generace velkých barokních architektů – otec, syn a zeť: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer a Anselmo Lurago. Ačkoliv stavba procházela vývojovými proměnami, ve výsledku se podařilo postavit dílo unikátní umělecké ceny. Jak měl chrám původně vypadat, když se jezuité v roce 1673 rozhodli pro jeho stavbu dle počátečních plánů Giovanniho Domenica Orsiho a položili základní kámen, si lze částečně představit dle první kaple vlevo zasvěcené sv. Barboře, která byla postavena jako první, aby se v ní mohly slavit bohoslužby. Jde o relativně uzavřený prostor oválného půdorysu s doznívajícími renesančními prvky.

Rozhodující stavební fáze však nastala až po roce 1702, kdy se změnila celková koncepce. Nové plány směřovaly k složité geometrické soustavě vzájemně se prostupujících válců s centrální kopulí nad křížením lodí. Mohutný sálový prostor s bočními kaplemi a složitou zvlněnou klenbou, která je založena na systému protínajících se elipsoidů, vybudoval zřejmě Kryštof Dientzenhofer v letech 1704–1711. Pilíře mezi široce otevřenými arkádami lodi nesoucími obvodové galerie měly ještě více vystupňovat dynamický účinek stavby. V letech 1737–1752, tentokrát již podle plánů jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera, se stavělo kněžiště s kopulí, nad kterou byla zřízena charakteristická měděná střecha.

Poté byl chrám vysvěcen, ale na jeho výzdobě se pracovalo ještě dalších dvacet let. Po zrušení jezuitského řádu papežem Klimentem XIV. se v roce 1775 stává hlavním farním kostelem Malé Strany.

Tradiční situování chrámu v nároží komplexu budov, prostor tradičně vepsaný v obdélník půdorysu a tradiční jednolodí s bočními kaplemi a emporami s odsazeným obdélným presbytářem jsou typickými znaky pro českou jezuitskou architekturu. Stavba je navíc obohacena o radikálně barokně koncipovaný interiér a průčelí, kde křivka zvlnění a pohyb stěn hrají nebývalou úlohu.

Úloha Kryštofa Dienzenhofera je na stavbě doložena mezi lety 1704-1711. V této době bylo vybudováno západní průčelí předsíň s kruchtou a dvě postranní kaple – sv. Barbory a sv. Anny., dále pak dvě pole lodi s bočními kaplemi a emporami. Třetí pole lodi a nově koncipovaný trojlistý závěr s kupolí a věží jsou mladším dílem Karla Ignáce Dienzenhofera.

Revolučně pojatý typický jezuický interiér sestává z lodi komponované na půdorysu prostupujících se oválů vzdálených o polovinu své šíře. Na koso umístěné pilíře jsou situovány vždy v průniku dvou oválů. Klenba hlavního prostoru je složená z dílčích polí, daných půdorysem oválného překrytí. Dochované plány předpokládaly klenbu o rovné vrcholnici členěnou segmentovými pasy a prolomenou nad emporami oválnými okny osvětlujícími „bazilikálně“ loď. Výsledná klenba má však vrcholnici mírně vlnovitou. Zřejmě v důsledku složitého, a ne zcela předvídatelného klenebního procesu, okula v klenbě byla při pozdější úpravě lodi zazděna a pasy na líci klenby odstraněny.

Značně převýšená a nezvykle odhmotněná loď se otevírá do bočních kaplí konvexkonkávně ztvárněnou archivoltou arkády, která svým pohybem odpovídá obdobnému tvaru poprsnice empory. Zvlněná a těžko konstrukčně postižitelná klenba vbíhá pod emporami do mírně konkávně vykloněné archivolty a v konvexkonkávním zaoblení dosedá na koso situovaný pilíř s pilastry a úseky kladí. Kaple i empory jsou zakončeny plackovitými klenbami. Hlavnímu interiéru předchází předsíň na půdorysu obdélníku s kruchtou (ta byla rozšířena K.I. Dienzenhoferem).

Obdobný obdélník presbytáře s příčně oválnou kupolí měl ukončit původně proponovaný kostel sv. Mikuláše. Po levé straně předsíně je situována oválná kaple sv. Barbory, sklenutá oválnou kupolí s lunetami, ochozem v patě klenby, který podpírají mohutné volutovité konzoly. Protější kolovratská kaple sv. Anny je užší, na půdorysu protáhlého oválu s konvexně vypnutou zdí v příčné ose, pohyb je zdůrazněn zvlněnou, vylamující se římsou. Oválná, poměrně nízká kupole se v těchto místech nevlní, jen freska iluzivně naznačuje pohyb.

Pokročile pojatému interiéru odpovídá svou kvalitou i svébytná stěna nezvykle rozvlněného průčelí, velice plasticky cítěná a překvapující pádností svých křivek. Široce rozložené trojosé průčelí je patrové, s vysokým středním nástavcem, prohnětené v přízemí v bočních osách konkávně, ve středu zdůrazněném sloupy, pak ještě konvexkonkávní vlnovkou, kterou plynule opakuje sokl a balustráda prvního patra. Stěna druhého podlaží a ukončující štít ztvárňuje složitější pohyb. Boční konkávní stěny, jako by zdůrazňovaly ostrým ústupem s výžlabkem hlavní konvexkonkávní vlnu středního pole, která vyznívá i ve štítovém nástavci. Typickým znakem tohoto průčelí je trojice římsových segmentových frontonů, sledujících složitý pohyb průčelí a tvořících jeden z hlavních plastických akcentů průčelí, ve kterém se křivka římsy protáčí půdorysně i nárysně. Toto monumentální, zhybněné, plasticky cítěné průčelí a interiér kostela se složitým klenebním útvarem jsou jedním z vrcholů naší barokní architektury a současně přesvědčivým důkazem toho, jak tvůrčím způsobem byly v Čechách transformovány a domýšleny radikální architektonické ideje italských architektů Borrominiho a Guariniho.  

Kopule má v průměru obdivuhodných 20 m, vnitřní výška do vrcholu lucerny je téměř 57 m, což představuje nejvyšší pražský interiér. Zajímavostí i osobitostí podtrhující výtvarný účinek stavby je bezprostřední spojení přilehlé štíhlé věže - zvonice - a masivní kopule. Obě jsou stejně vysoké - 79 m.

V lodi se nachází monumentální freska Zázraky a Apoteóza sv. Mikuláše z roku 1760 od Jana Lukáše Krackera. Malbu Oslava sv. Mikuláše za přítomnosti Nejsvětější Trojice a světců na 70 m vysoké kupoli zhotovil František Xaver Palko, který též autorem Svaté Cecílie nad kruchtou. Fresky na klenbách jednotlivých kaplí provedl Josef Kramolín.

Vnitřek chrámu sv. Mikuláše představuje nejhonosnější pražský vrcholně barokní interiér. Stěny jsou pokryty umělým mramorem od Jana Hennevogela. 

Interiér je zdoben dřevěnými sochami pokrytými bílým štukem se zlacenými detaily od Ignáce Františka Platzera. Hlavní oltář s pozlacenou měděnou sochou sv. Mikuláš podle Platzerova návrhu doprovází sochy sv. Františka Xaverského a sv. Ignáce z Loyoly. K dalšímu vybavení patří i monumentální sochy čtyř církevních učitelů v křížení pod kupolí a sochy světců a vázy na konzolách v lodi. Z Platzerovy dílny také pochází většina soch na bočních oltářích a alegorické sochy nad pedantivy a v tamburu kopule. Rokoková kazatelna je dílem Richarda a Petra Prachnerů.

Na jižním ochozu je vystavený rozměrný desetidílný pašijový cyklus závěsných obrazů, důležité pozdní dílo Karla Škréty, pocházející z vedlejšího profesního domu.

Barokní varhany mají více než 4 000 píšťal až šest metrů vysokých; hrál na ně Mozart v roce 1787.

Na bočním oltáři vlevo od hlavního oltáře se nachází ve skleněné skřínce kopie sošky Panny Marie Foyenské, zvané Belgická Foy. Originální sošku z pálené hlíny našel v roce 1609 dřevorubec uvnitř dubu, když kácel stromy poblíž vsi Foy-Notre-Dame v Belgii. Této sošce Madony byla zasvěcena 31. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené jezuity v letech 1674–1690.

Kostel sv. Mikuláše zůstávaá i v současnosti duchovním centrem Prahy. Vedle pastorační činnosti je v současné době i oblíbeným místem zájmu turistů nebo návštěvníků cyklu koncertů.

Bohoslužby
Pravidelná mše sv. je slavena v tomto kostele vždy v neděli ve 20.30 (Případné změny, které mohou nastat zvláště v období Vánoc, Velikonoc a letních prázdnin.)

Návštěvní doba - otevřeno pro prohlídky
březen – říjen: denně 9:00 – 17:00
listopad – únor: denně 9:00 – 16:00
Poslední vstup: 15 minut před uzavřením

Vstupné
Dospělí: 70,- Kč
Děti a studenti (10 – 26 let): 50,- Kč
Děti do 10 let a invalidé: zdarma

Vstupenky na prohlídku je možné zakoupit pouze v pokladně – informačním centru kostela. Platby přijímáme v hotovosti, v českých korunách.

Koncerty
V sezóně (konec března – začátek listopadu) denně kromě úterý od 18:00 hod. Adventní a vánoční koncerty od 17:00 hod. (jen ve vybraných dnech). Koncerty trvají 60 minut.

Ceny vstupného na koncerty
Základní vstupné: 490 Kč
Vstupné se slevou: 300 Kč (děti 10–15 let, studenti do 26 let po předložení dokladu)
Děti do 10 let: zdarma.
Výběrová abonentka: 100 Kč/koncert
Předprodej na všechny koncerty denně 9.00–18.00 v pokladně kostela
Změna programu je vyhrazena.

Dopravní spojení
Tramvaje číslo: 12, 20, 22, 57– Malostranské náměstí
Autobus číslo: 192– Malostranské náměstí
Metro linka A – Malostranská (odtud dále tramvají: 12, 20, 22, 57 do zastávky Malostranské náměstí)

Více na: www.stnicholas.cz