Praha - Dům Weisbírovský

Dům Weisbírovský (zvaný také Manderovský, U dvou panen) je poprvé doložen k roku 1393. Od toho roku dochází k častému střídání majitelů. V roce 1420 za husitských bouří dům do základů vyhořel. Až do roku 1455 zůstalo městiště pusté, poté došlo k nové výstavbě. Dům je k roku 1461 ohodnocen poměrně vysokou cenou. Do roku 1506 nejsou známé větší stavební úpravy, v tomto roce byl dům spojen osobou majitele se sousedním domem čp. 14/III. V roce 1541 dům opět vyhořel a jako ruina byl v roce1543 prodán s tím, že další výstavbu zajistí nový majitel.

Do roku 1549 byl postaven nový dům, ale jako nijak výstavní. Větší stavební zásahy spadají až do následujících let, kdy jsou i potvrzeny dohodou tehdejšího majitele Vavřince (Vávry Starého) z Obory se sousedem o společné výstavbě hraniční zdi. V roce l585 došlo k rozdělení nově vystavěného domu za přítomnosti stavitele Ulrika Aostalliho, zednického mistra Bernarda di Alberto a tesařského mistra Andrey Altmanna. V tehdy provedeném popisu se poprvé zmiňuje podloubí, vstupní síň, dokonce i podzemní sklep, který však nakonec připadl k čp. 14/III. Během třicetileté války patrně nedošlo k poškození, ale ani k vylepšení domu.

Dům v roce 1714 koupil Kryštof Dientzenhofer za 900 zl.r. hotově zaplacených od Václava Hoffmanna. Nepochybně se však vzápětí pustil do radikální přestavby a zvětšení domu, která byla dokončena nejpozději v roce smrti Kryštofa Dientzenhofera roku 1722. Cena domu uváděna v rozdělení dědictví po Kryštofovi Dientzenhoferovi činila již 5.800 zl.r. Cena tak mnohonásobně převýšila předešlou kupní hodnotu z roku 1714.

Dům dostala věnem dcera Kryštofa Dientzenhofera Marie Anna (13.7.1695-?), která se v roce 1719 provdala za Františka Josefa Krusburského.

V dalších letech se stavební práce omezily opět jen na nejnutnější údržbu a patrně též v letech 1810-111 přišla určitá stavební změna. Nemohla být ale velká, protože v roce 1814 je objekt veden jako středně zachovalý.

Poslední velká přestavba byla započata v roce 1985.

Dnes dům slouží potřebám Parlamentu ČR.

Řadový pětiosý dům uzavírá spolu s levým dvorním křídlem a zadním stavením poměrně pravidelně disponovaný obdélný dvůr. Dnešní fasáda tak působí nezvyklým dojmem jako výsledek vrcholně barokní stavby, později zjednodušené a doplněné o detaily v 19. a 20. století. Na Langweilově modelu uzavírají okna 1. patra ještě římsy a parapety oken 2. patra mají lehce odlišnou strukturu.

Parter se třemi stlačenými oblouky podloubí má nové členění kvadratickou rustikou, okna 1. patra spočívají v lištových šambránách položených na průběžné parapetní římse a jednoduchých parapetních výplních.

Supranenestry zůstaly neukončeny, objevují se v nich hluboce vyhloubené mušle (konchy), které ve 2. a 4. ose doplňují ženské busty zřejmě mladšího původu. Okna 2. patra jsou se suprafenestrami nižšího podlaží přímo spojena, výrazným motivem tu jsou vykrajovaná vpadlá pole a postranní glyfované konsoly. Okna 2. patra končí u korunní římsy, aniž by ji oblamovaly. Také tento motiv lze proto považovat za dodatečné zjednodušení. Sedlovou střechu dnes prosvětluje dvojice zcela nových vikýřů doplněných při vestavbě podkroví v době před rokem 1996.

Dvorní fasády jsou prosté, pouze okna architektonizují šambrány, nepochybně novotvar odvozený ze šambrán hlavního průčelí čp. 176/III.

Podloubí je zaklenuto valeně, se třemi páry styčných lunetových výsečí. Průjezd má obdobnou klenbu, pocházející patrně ze stejné doby. Na pravé straně průjezdu bývala dvojice stuhových portálků s uchy (dnes odstraněno), naproti nim je do dvorního traktu vloženo dvouramenné schodiště z barokní Dientzenhoferovy přestavby. V dolní části mají podesty schodů křížové klenbičky.

Vpravo od průjezdu probíhá místnost s oválnou klenbou se styčnými výsečemi a hřebínky, jistě renesanční, kterou však zkrátila vložená příčka. Osvětlována je původním kamenným sdruženým ostěním okna (s novou parapetní římsou) obráceného do podloubí. Také průběh místnosti vlevo přerušila příčka, tentokrát vloženého schodiště.

V křídle zůstala zachována klášterní klenba, další valeně zaklenutá část (o dvou prostorech) s pětibokými výsečemi vznikla nejdříve během Dientzenhoferovy přestavby, ale může být ještě mladší. Obvodové zdi jsou nepochybně starší, s největší pravděpodobností však dlouho patřily k sousednímu objektu čp. 14/III.

V zadním stavení upozorňují styčné výseče valené klenby (i když bez hřebínků) na renesanční či raně barokní původ. Patro je klenuté pouze při schodišti (valeně se styčnými výsečemi). V uličním traktu jsou plochostropé místnosti, sál má profilovaný fabion. 2. patro opakuje dispozici nižšího podlaží; také zde jsou místnosti vybaveny doplňky, které částečně evokují původní stav.

Dům slouží pro potřeby Parlamentu ČR.