Bad Staffelstein - Klášter Banz

Bývalý benediktinský klášter Banz se tyčí vysoko nad údolím řeky Mohan a nabízí rozsáhlý výhled na Franky. Krajina kolem Banzu je označovaná jako "Boží zahrada na horním toku Mohanu".

Již v 9. století byl Banzer Berg, vrchol oblasti zvané Banzgau, což je pomyslný protáhlý trojúhelník mezi řekou Itz a Mohanem, opevněn kruhovou hradbou.

Poté, co se Banzgau stalo majetkem Schweinfurtu (první doklad o tom pochází z roku 941), postavil jeden ze schweinfurtských vládců na místě dnešního kláštera hrad.

Když nakonec Otta Švábský v roce 1057 jako poslední mužský představitel této dynastie zemřel, zdědila Banzgau jedna z jeho pěti dcer, Albarada. Ta se provdala za hraběte Hermanna Habsberg-Kastla. Protože jejich synové Konráda, Ottu a Heinricha brzy zemřeli a dcera se nešťastně provdala, rozhodli se Albarada a její manžel přeměnit hrad na benediktinský klášter.

Klášter byl založen pravděpodobně roku 1071 a obsazen byl mnichy z fuldského opatství.

Klášter a jeho pozemky se staly součástí bamberského knížecího biskupství, nikoliv Würzburgu, kterému patřilo okolní území. Z tohoto důvodu bamberský arcibiskup také jmenoval opaty kláštera, a to až do roku 1114, než byl úřad obsazen obvyklou volbou mnichů.

V průběhu dalších let klášter chátral. Na počátku 12. století byl Otto z Bambergu jmenován opatem kláštera Banz. Pod jeho vedením se klášterní komunita rozvíjela. Byly obnoveny klášterní budovy a 21. září 1114 byl vysvěcen klášterní kostel. V roce 1121 do Banzu přivedl nové mnichy z bamberského kláštera Prüfening u Regensburgu. Získal také výhody od správního hofmistra.

Ve 12. století převzalo bamberské biskupství od hrabat z Abenbergu pod svou správu opatství Banz.

Nejpozději od 14. století sloužil Banz především k zaopatření potomků šlechty z východních Franků. Aby byla zajištěna šlechtická životní úroveň, byl v roce 1379 klášter omezen na maximálně dvacet mnichů. Život konventuálů se stále více vzdaloval řeholi svatého Benedikta a více se podobal hábitu kanovníků.

Pokus o reformu v roce 1492, která měla obnovit benediktinskou observanci, tj. život v chudobě, poslušnosti a lokálnosti, se nesetkal s pochopením. V 15. století také opakovaně docházelo ke sporům mezi šesti až osmi mnichy a opatem o užívání klášterního majetku. Ty se rozšířily i mimo Banzgau do Saska. Bamberští biskupové se prostřednictvím své role rozhodčích snažili posílit svůj vliv na klášter.

Po požáru v roce 1505 a zničení v selské válce v roce 1525 byl klášter obnoven zpočátku pouze se třemi mnichy pod vedením opata Alexandra von Rotenhan (1529-1554). K pozoruhodným stavbám patřil kostel, sklepení a školní budova. Od roku 1550 měl klášter také křížovou chodbu a opět "Schlaffhauß". Opat Alexander von Rotenhan chtěl nejen přestavět budovy, ale také rozšířit klášter. To se mu však nepodařilo. Do kláštera směli být přijímáni pouze žáci urozeného původu, ale většina z nich po ukončení vzdělání do kláštera nevstoupila. Výsledkem bylo, že v posledních letech života opata Alexandra von Rotenhana zůstal v klášteře pouze jeden mnich. Z tohoto důvodu opat Alexander v roce 1550 získal povolení přijímat do kláštera nešlechtice. Toto povolení však nebylo využito.

Po smrti opata Alexandra von Rotenhan se v letech 1565-1568 se vyhrotil spor mezi würzburským biskupem, bamberským biskupem a saským vévodou o klášter, který byl několikrát obsazen vojskem. Spor vyhrálo würzburské knížecí biskupství.

V roce 1568 přestoupil opat Georg von Henneberg a celý klášter na protestantskou víru a mniši klášter opustili. Velká část oblasti Banz se připojila k Lutherovu učení.

Teprve koncem 16. století se opět stala katolickou. Poté, co byl Banz sedm let opuštěný, obnovil opat Johann Burkhard (1575-1598) z pověření würzburského biskupa klášter, do kterého byli přijímáni pouze nešlechtici.

Před třicetiletou válkou byl klášterní komplex doplněn o další budovy, např. kapli. Na počátku války zůstal klášter prakticky nedotčen.

Vyplenění kláštera a okolí během třicetileté války při tažení krále Gustava Adolfa v roce 1632 znamenalo pro rozvoj kláštera těžkou ránu. Mniši uprchli do oblastí méně postižených válkou, v roce 1635 se vrátil mnich Georg Heusler. Našel vypleněný klášter a vylidněné okolí. Nový opat Michael Stürzel mohl klášter opět rozšířit a opravit škody na budovách a kostele. Následující opati pokračovali v rozšiřování kláštera.

Vzestup přinesla až vláda opata Otto de la Bourde (1664-1677), který klášter obdařil bohatstvím. V roce 1688 přešel Banz definitivně pod bamberskou diecézi. Za Eucharia Weinerta (1677-1701), který byl zároveň opatem kláštera svatého Štěpána ve Würzburgu, začal být klášter v roce 1698 barokně přestavován. Dokončení v několika stavebních etapách trvalo až do roku 1775.

Projektováním obnovy kláštera byl v roce 1695 pověřen Leonhard Dientzenhofer.

V letech 1698-1704 byla podle jeho plánů postavena podlouhlá pískovcová budova opatství s valbou střechou. V letech 1704-1705 pak budova dvoupatrová budova refektáře z pískovcových kvádrů se sedlovou střechou.

V roce 1706 byla postavena dvoupatrová budova konventu z pískovcových kvádrů se sedlovou střechou. V roce 1735 byla přestavěna na knihovnu.

V roce 1707 Leonhard Dientzenhofer předčasně zemřel. Jeho práci v klášteře Banz převzal jeho mladší bratr Johann Dientznehofer.

Podle jeho projektu byl v letech 1710-1738 postaven klášterní kostel sv. Petra a Dionysa. Kolem roku 1715 byla podle plánů Johann Dientzenhofera postavena budova sakristie.

V roce 1716 byla postavena podle plánů Johanna Dientzenhofera výrazná terasa před hlavní budovou kláštera.

V letech 1717-1724 byla postavena budova biskupství jako dvoupatrový objekt z pískovce se sedlovou střechou. 

V roce 1726 Johann Dientzenhofer zemřel. Pohledávky za jeho služby u kláštera Banz jeho dědicové vymáhali až do roku 1746.

Budova konventu, třípatrová budova z pískovcových kvádrů se sedlovou střechou skloněnou k východu, byla postavena v letech 1731-1732 podle původních plánů Johanna Dientzenhofera. Plány byly částečně upraveny Balthasarem Neumannem (třetí patro).

Přestavba dvora, sestávající z budovy brány, budovy hostince, budovy sběrny, budovy domestiků a budovy konšelů, byla realizována v letech 1750-1772 podle plánů Johanna Thomase Nißlera s použitím plánu Balthasara Neumanna.

V letech 1772-1775 byl dokončen hospodářský dvůr se schodištěm a rampou, dvouramenné venkovní schodiště a rovněž dvouramenná rampa stavitelem Sebastianem Weberem.

Další úpravy proběhly ještě v 19. století.

Dne 18. 11. 1802 byla zrušena knížecí biskupství v Bamberku a Würzburgu. Území nyní patřila k bavorskému panství. V roce 1803 převzalo správu kláštera bavorské kurfiřtství. Krátce nato kurfiřt Maxmilián Josef vyslal správce, který měl od té doby Banz spravovat.

Dne 24. října 1803 byl klášter definitivně zrušen. Pozemky kláštera připadly Bavorsku. Rozděleny byly i další cennosti. Například knihovna byla odvezena do Bamberku. Některé budovy byly prodány a zbourány a byl zde zřízen okresní soud, nájemní úřad a vězení. Z klášterního kostela se stal farní kostel.

Klášterní knihy přešly do státní knihovny v Bamberku, sbírka mincí do Mnichova. Dnes tvoří přírodovědný kabinet spolu se sbírkami opatství Langheim základ sbírek bamberského přírodovědného muzea a bamberského historického muzea.

Pouze osm konventuálů přešlo do pastorační péče, někteří vyučovali na univerzitách. Ostatní mniši pobírali penze. Sekularizace byla oficiálně považována za ukončenou 24. října 1803, ale poslední banzovský mnich zemřel až v roce 1853.

V roce 1814 koupil bývalý klášterní komplex bavorský vévoda Vilém ze zweibrückenské linie rodu Wittelsbachů. Zámek Banz" nyní sloužil jako letní sídlo, kde vévoda Wilhelm hostil mimo jiné bavorského krále a ruského cara. Obytné prostory byly renovovány a císařské portréty v císařském sále byly nahrazeny obrazy Wittelsbachů. Klášterní krypta sloužila jako pohřebiště vévodské rodiny až do roku 1883.

Po Wilhelmově smrti se však vévodská rodina od Banzu distancovala, což skončilo žádostí o prodej hradu. Ta však zůstala neúspěšná. Po určitém úsilí se vévodské rodině podařilo zámek alespoň pronajmout. 8. V roce 1928 se vévodská rodina rozhodla pronajmout zámek Banz.

V roce 1920 pronajal Ludwig Wilhelm Herzog v Bavorsku zámek Banz komunitě 52 trapistů, jejichž klášter Ölenberg v Alsasku byl zničen během světové války. Smlouva byla skutečně uzavřena na 50 let. V roce 1922 se Banz stal samostatným převorstvím, ale trapisté se brzy přestěhovali do Engelszellu v Rakousku. Jednání s benediktinským opatstvím Scheyern o využití opuštěného kláštera zůstala bezvýsledná.

V roce 1933 byl Banz prodán "Společenství svatých andělů". Zakladatel tohoto řádu Franz Xaver Geyer založil v roce 1935 "Německou misii v zahraničí" se seminářem v Banzu. V následujících letech však klášterní život utvářela především omezení zavedená nacionálně socialistickým režimem, zřízení vojenské nemocnice a uložení muzejních předmětů z Norimberka, Berlína, Coburgu a Prahy.

V roce 1935 nacistický režim seminář rozpustil. Aby se komunita vyhnula vyvlastnění, přeměnila klášter na rezervní nemocnici, která fungovala až do roku 1945. Po skončení války však činnost semináře obnovena nebyla. V roce 1945 byl klášter zrušen.

V období po druhé světové válce se duchovní společenství zmenšovalo až do roku 1978, kdy byl klášterní areál s výjimkou kostela a domu zahradníka prodán Nadaci Hannse Seidela. Nadace areál důkladně zrekonstruovala a od té doby jej využívá jako konferenční centrum pro politické vzdělávání.

Místo je od roku 1978 součást města Bad Staffelstein.

Klášterní kostel je řešen jako klenutý stěnový pilířový kostel s odsazeným chórem a dvouvěžovým průčelím, chór izolovaný výškovým rozdílem a výrazným odsazením od centralizujícího půdorysu lodi, která obíhá celkový ovál a je protkána příčnými oválnými půdorysnými prvky.

Architektura a vybavení klášterního kostela vznikly během pouhých osmi let výstavby a činí z Banzu samostatné barokní dílo. Klášterní kostel vyzdobili bamberský dvorní štukatér Johann Jakob Vogel a tyrolský malíř fresek Melchior Steidl.

Dalšími mistrovskými díly v kostele jsou Pieta (kolem roku 1740) a postava Panny Marie od kronachského sochaře Pankráce Frieda (kolem roku 1770/1775) a chórové lavice od dvorního truhláře Johanna Georga Neßtfella s dvaceti intarzovanými obrazy ze života svatého Benedikta (1749).

Z barokních varhan z dílny würzburského mistra Johanna Philippa Seufferta (1737) se dochovalo průčelí a volně stojící konzola. Při restaurování varhan v roce 1985 byly z benediktinského opatství Grafschaft u Meschede zakoupeny Seuffertovy varhany z let 1744/48 a instalovány ve starém průčelí.

Vlastníkem areálu je Nadace Hanse Seidela, která je stranicky spřízněnou nadací CSU. Nadace provedla v objektu kláštera rozsáhlé úpravy. Díky tomu má nyní objekt 165 lůžek, 11 seminárních místností, rozhlasové, televizní a retortní studio a rekreační zařízení, jako je bazén. Nadace tyto prostory využívá jako konferenční, školicí a zasedací centrum.