Würzburg - Kostel Neumünster

Podle tradice zemřel na místě, kde nyní stojí Neumünster, irský potulný biskup Kilián spolu se svými společníky Kolonatem a Totnanem mučednickou smrtí v roce 689. Pravděpodobně se jednalo o místo, kde se nacházel statek patřící franským vévodům, kteří v té době sídlili na hradišti Marienberg na druhé straně Mohanu. Kilián pravděpodobně od roku 686 působil ve Würzburgu a jeho okolí.

V roce 742 anglosaský misionář Bonifác založil diecézi Würzburg a jmenoval prvního biskupa Burkarda (742-753/54), který patřil k Bonifácovým nejbližším spolupracovníkům. Založení diecéze potvrdil papež Zachariáš.

V té době byly pravděpodobně také objeveny kosti tří potulných mnichů Kiliána, Kolonata a Totnana. Biskup Burkard v roce 743 kosti vyzvedl, což se v té době rovnalo kanonizaci. Kilián se tak stal patronem mladé diecéze. Ostatky tří mučedníků byly původně pohřbeny v kostele na Marienbergu. Zázračné světelné úkazy však poté přiměly Burkarda, aby se pustil do stavby kostela na místě nálezu na druhé straně Mohanu.

Podle nejnovějších výzkumů začal Burkard stavět první katedrálu, tedy sousední kostel v Neumünsteru, který dnes nese jméno svatých Kiliána, Kolonata a Totnana, apoštolů a mučedníků Frank, na dnešním místě kolem roku 750. Tato první stavba byla dokončena až biskupem Berowelfem (768-800) a právě Berowelf nechal do katedrály v den jejího vysvěcení 8. července 788 přenést kosti apoštolů Franků.

V osmém století nechal biskup Megingoz (753-768) na místě dnešního Neumünsteru postavit pamětní budovu, kostel tzv. Salvatordom, aby udržoval památku na místo mučednické smrti. V tomto kostele byl pohřben nejprve biskup Burkard a později i sám biskup Megingaud.

Kolem roku 1057 pak biskup Adalbero (1045-1090) z Würzburgu s podporou polské královny Richezy a hrabat z Rothenburgu-Comburgu (srov. Emehard)[1] založil kanonický klášter Neumünster, zasvěcený svatému Janu Evangelistovi. Jádrem opatství se stal Neumünster.

Tento kostel se pak stal jádrem opatství Neumünster, které kolem roku 1060 založil biskup Adalbero (1045-1090), aby udržoval živou památku na místo mučednické smrti. V tomto kostele byli po své smrti pohřbeni také první dva würzburští biskupové, Megingoz a jeho předchůdce Burkard.

První kanovníci pocházeli z würzburského kláštera svatého Štěpána. Nově založený klášter dostal dvoupatrovou románskou sloupovou baziliku, která byla do roku 1250 obnovena a na východě rozšířena.

Ve středověku hrál klášter důležitou roli při rozšiřování středohornoněmeckých a latinských textů. Klášter měl již ve 13. století vlastní knihovnu. V Kreuzgarten našel místo svého posledního odpočinku minnesinger Walter von der Vogelweide (cca 1170-1230) německy píšící lyrický básník a jedna z největších postav německého minnesangu, tj. lyrických resp. milostných básní a písní, která vzkvétala ve 12. století a pokračovala až do 14. století.

Přístavbou však práce na přestavbě v žádném případě neskončily. Ve 14. století byl kostel vymalován a kolem roku 1500 se objevily známky dalších úprav v klenbě Mariánského chóru. Na počátku 17. století byl kostel zaklenut a v rámci těchto prací byl znovu vymalován, tentokrát v renesančním stylu.

Ve druhé polovině 17. století se u nástupců würzburského knížete-biskupa Johanna Philippa von Schönborna objevila touha přestěhovat knížecí dvůr z pevnosti Marienberg do města a přeměnit Würzburg v moderní a reprezentativní rezidenční město.

V této souvislosti plánoval würzburský kníže-biskup Johann Gottfried von Guttenberg (1645-1698, ve funkci 1684-1698) spolu s kapitulou opatství již v roce 1698 výstavbu nové budovy v Neumünsteru. Jeho nástupce Johann Philipp von Greiffenclau-Vollraths (1652-1719, ve funkci 1699-1719) se těmito plány znovu zabýval v roce 1702.

Urbanistická situace na Kürschnerhofu musela být pro něj, vzdělaného a moderně smýšlejícího absolutistického knížete, velmi neuspokojivá. Mezi drobnými a nesourodými hrázděnými či hrázděnými domy stál západní chór tehdy již zcela zastaralé církevní stavby. Samotná ulice byla od roku 1500 uzavřena jako nádvoří příčným břevnem jižně od kostela. Potenciál vytvořit náměstí tu byl, ale nebyl využit s bezvýrazným kostelním chórem a úzkou cihlovou řadou domů kožešnických díle naproti.

Od roku 1702 byl proto Johann Philipp von Greiffenclau ve stálém kontaktu s kapitulou opatství a zejména s opatským proboštem Johannem Philippem Fuchsem von Dornheim. Finanční zátěž spojená s podporou Habsburků ve válce o španělské dědictví však oddálila zahájení stavby až do roku 1711.

Během plánovacího období se kníže-biskup radil s několika stavitelskými mistry, nechal si od nich nakreslit obrysy a společně s nimi vypracoval celkovou architektonickou koncepci Kürschnerhofu, kolegiátních budov severně od kostela, budov biskupské kanceláře jižně od kostela a přilehlého příčného břehu k Domstrasse.

Kromě urbanistických výhod nové stavby měl projekt také kultovní a následně politický význam, západní chór Neumünsteru byl nakonec umístěn nad hrobem apoštola Franků Kiliána. Kopule, financovaná kapitulou opatství, měla označovat svaté místo pro poutníky přicházející z daleka a zároveň připomínat kopuli nad hrobem svatého Petra v Římě. Fasáda měla naopak přitahovat pozornost kolemjdoucích z bezprostřední blízkosti. Greiffenclau převzal její náklady. Důvody této velkorysosti jsou nasnadě. Každý würzburský biskup se považoval za nástupce legendárního irského potulného biskupa Kiliána, a stejně jako byl svatý Kilián duchovním vůdcem Franků v 7. století, chtěl být kníže-biskup komplexní vůdčí osobností současnosti.

Po demolici starého západního chóru byl 18. června 1711 položen základní kámen kopule. Dne 23. května 1712 byl položen základní kámen fasády, která je považována za jednu z nejkrásnějších barokních fasád v jižním Německu. V dokumentech je uveden Valentin Pezzani jako mistr stavitel a mistr řemeslník pro kamenické práce na fasádě, Joseph Greissing jako mistr tesař a mistr řemeslník a bratři Marckhardtové jako mistři kameníci. Kopule byla dokončena v roce 1714, průčelí podle nápisu v roce 1716. Schodiště před průčelím bylo dokončeno v roce 1719. Červený pískovec pocházel z lomu "Schloß" mezi Leinachem a Erlabrunnem, který existoval až do roku 1977.

Po dokončení barokní západní budovy a průčelí byl v následujících letech do roku 1721 podle plánů bratří Dominika a Johanna Baptisty Zimmermannových zbarokizován interiér. Štukovou výzdobu lodi provedl Johann Georg Möhrlein (1695-1721) před rokem 1721. Mistr štukatérských prací v prostoru kněžiště, transeptu a křížení, které lze datovat  do doby po roce 1720, není znám.

V roce 1736 mnichovský dvorní malíř Nikolaus Gottfried Stuber provedl fresku kopule. Interiér byl dokončen až kolem roku 1781 instalací klasicistních chórových lavic a svátostného oltáře.

Spolu s kryptou svatého Kiliána, která byla v 19. století obnovena podle dobového vkusu bratrstvem svatého Jana Nepomuckého a Bratrstvem bázně Kristovy, byl kolegiátní kostel centrem barokní zbožnosti ve Würzburgu.

Otázka autorství Johanna Dientzenhofera u návrhů západní fasády

Podle kapitulních protokolů kláštera Neumünster bylo ve fázi plánování až do roku 1711 konzultováno několik „osob znalých stavby“, včetně stavitele Josepha Greisinga, který měl na starosti Würzburg v období mezi Petrinim a Balthasarem Neumannem. Zda byly návrhy fasády případně ovlivněny Johannem Dientzenhoferem, nebo je (spolu)navrhl Greissing a/nebo další würzburští dvorní umělci, je v současné době nepotvrzenou hypotézou.

Ve stavebním spisu je uváděn pouze „jistý bamberský mistr stavitel", což by mohlo Johanna Dientzenhofera opravdu označovat. Dle spisu přišel jen jednou, krátce před založením kopule, z pověření kláštera. Poté, co se krátce nato překvapivě narazilo při kopání na skálu, nebyl zřejmě důvod hledat další externí radu. Dientzenhofer se neobjevuje ani v dalších stavebních spisech, ani v dokumentu o základním kameni pro fasádu, ve kterém jsou jmenováni Joseph Greissing a Valentino Pezzani. Vzhledem k tomu, že podle názoru téměř všech autorů se Valentino Pezzani, zmíněný v dokumentech pokládajících základní kámen, podílel pouze na stavebních pracích, otázka autorství se v literatuře zaměřuje na Greisinga a Dientzenhofera.

Jedním z argumentů pro posouzení autorství je fakt, že fasáda byla osobním projektem knížete-biskupa Johanna Philippa von Greiffenclau. Ten po celý svůj život nezadával zakázky stavebnímu mistru bamberských Schönbornů Johannu Dientzenhoferovi. Nevraživost vůči Schönbornům pramenila z jejich snahy zajistit si Greiffenclauovo nástupnictví ještě za jeho života.

Návrh fasády z okruhu würzburských dvorních umělců, pravděpodobně Jakoba van der Auwera, Balthasara Esterbauera a štukatéra a stavitele oltářů bratra Kiliána Stauffera OFM, podle zadání objednavatele, který jistě znal římské předlohy přinejmenším prostřednictvím rytin, pod konečnou redakcí jeho dvorního architekta Greissinga, je proto asi nejpravděpodobnější.

Nicméně návrh fasády nelze v současné době přesvědčivě připsat žádnému ze zmíněných mistrů stavitelů.

Sekularizace

Po sekularizaci v počátku 19. století byl klášter v roce 1803 zrušen. Kostel se stal ve stejném roce státním majetkem a byl v letech 1809-1811 a znovu v roce 1814 využíván jako vojenské skladiště. Kiliansgruft však zůstal cílem poutníků. V roce byly přesunuty bohoslužby z Neumünsteru do Marienkapelle, aby se v roce 1821 vrátily zpět do neumünsterského kostela.

K obrovskému oživení zájmu o Neumünster došlo ve druhé polovině 19. století. V roce 1849 byly v komoře würzburské katedrály znovu objeveny relikvie svatého Kiliána, svatého Kolonata a svatého Totnana, které tam byly v duchu osvícenství uloženy v roce 1795, tedy ještě před sekularizací diecéze. Dne 8. července 1850, na svátek svatého Kiliána, byly tři lebeční relikviáře slavnostně přeneseny do krypty svatého Jana a ta se opět stala cílem mnoha poutí.

V roce 1908 byl Neumünster v roce 1908 povýšen na druhý farní kostel ve starém městě s patrony sv. Jan Evangelista a sv. Jan Křtitel.

Při náletu na Würzburgu 16. března 1945 nebyl Neumünster zasažen tak těžce jako sousední katedrála, ale shořela velká část mobiliáře v oblasti kopule, severní chórové lavice a četné obrazy. V témže roce byly zahájeny první obnovovací práce. Fasáda byla obnovena do roku 1949.

Po rekonstrukci převzal kostel v Neumünsteru od roku 1950 až do přestavby katedrály v roce 1967 funkci biskupského kostela würzburské diecéze.

V letech 1983-1985 bylo restaurováno západní průčelí. Interiér byl v letech 2007 až 2009 restaurován a nově upraven.

Neumünster byl postaven jako dvouchórová románská bazilika se dvěma transepty, později barokně přestavěná a opatřená vysokou kupolí a velkolepým barokním průčelím místo západního chóru.

Napjaté, dynamické západní průčelí bylo postaveno v letech 1712 až 1716 a odborníci ho považují za jeden z "nejlepších výtvorů německého baroka". Schematická struktura průčelí připomíná nejen římské barokní kostely, ale také barokní oltářní stavby: Nad vysokým soklem s velkorysým dvouramenným schodištěm se zvedají dvě podlaží. V prvním patře připomínají dvě sochy od Jakoba van der Auwera patrony kostela Jana Evangelistu (vlevo) a Jana Křtitele (vpravo). Ve druhém patře je uprostřed Kristus Salvátor a světci Kili-an (uprostřed vlevo), Kolonat (zcela vlevo), Totnan (zcela vpravo) a první würzburský biskup Burkard (uprostřed vpravo).

Z náměstí Kiliansplatz se Neumünster jeví jako trojlodní bazilika s východním transeptem a půlkruhovou apsidou.

Neumünsterské průčelí na dnešním Kürschnerhofu nese na vlysu hlavního antablaturu nápis ANNO MDCCXVI POSUIT / JOANNES PHILIPPUS EPISCOPUS / HERBIPOLENSIS F.O.D. [= Franciae orientalis Dux], je rozdělený na tři části umisťující jméno knížete-biskupa doprostřed. Na vlysu frontonu průčelí je uvedeno SS. MM. [= Sanctis Martyribus] CHILIANO ET SOCIIS PATRIAE PATRONIS ("Svatým mučedníkům Kiliánovi a jeho druhům, patronům vlasti").

Figurální výzdobu v suterénu průčelí vlevo a vpravo od vstupní brány, patrony kláštera Jana Evangelistu a Jana Křtitele, stejně jako reliéf pro oslavu Panny Marie v segmentovém štítu vytvořil dvorní sochař Jakob van der Auwera (1672-1760). Jakobův syn Johann Wolfgang van der Auwera vytvořil pro Neumünster také díla, která ale byla zničená při požáru v roce 1945.

Horní patro fasády ustupuje o několik decimetrů za nulovou úroveň průčelí, čímž vzniká prostor pro prezentaci soch Salvator mundi ve výklenku a diecézních patronů vytvořených Balthasarem Esterbauerem. Totnan a Kolonat stojí zvenčí na atice, Kilián a Burkard podle své biskupské hodnosti uvnitř a o něco výše na balustrádě.

V kryptě svatého Kiliána se návštěvníci a poutníci ocitnou na skutečném místě mučednické smrti franských apoštolů. Právě zde byli údajně zavražděni tři irští misionáři a jejich kosti byly pohřbeny. Krypta je barokního původu a připomíná prostorovou formu kopule. Uprostřed mystické krypty, na skříňovém oltáři z doby kolem roku 1250, stojí svatyně svatého Kiliána, kterou v roce 1987 z bronzu zhotovil Heinrich Gerhard Bücker. Výjevy z Ježíšova života se zde snoubí s výjevy ze života svědků víry.

Autory vnitřního vybavení jsou mimo jiné bratři Johann Baptist a Dominikus Zimmermannové. Dominikus Zimmermann vytvořil kolem roku 1720 především štukovou výzdobu (například sádrové intarzie na Bonifácově oltáři, který v roce 1945 shořel). Obrazy (freskový cyklus a olejomalby) Johanna Baptista Zimmermanna (1732) a Nikolause Stubera (1736) se z velké části ztratily, ale po roce 1945 byly z velké části kopírovány.

Dochoval se hlavní oltář s obrazem Johanna Baptisty Zimmermanna Svatý Jan na Patmosu z roku 1724. K bohatému oltářnímu vybavení kostela v Neumünsteru patřily také obrazy Antona Clemense Lünenschloße, Giovanniho Concy (asi 1690-1771) a Josepha Scheubela, většina z nich však shořela v roce 1945.

K významným uměleckým dílům z předbarokního období patří Riemenschneiderova Madona (1493), náhrobek pro Johannese Trithemiuse z kostela svatého Jakuba (Schottenkirche St. Jakob), rovněž od Tilmana Riemenschneidera, a gotický morový kříž ze 14. století.

K obrovskému oživení zájmu o Neumünster došlo ve druhé polovině 19. století. V roce 1849 byly v komoře würzburské katedrály znovu objeveny relikvie svatého Kiliána, svatého Kolonata a svatého Totnana, které tam byly v duchu osvícenství uloženy v roce 1795, tedy ještě před sekularizací diecéze. Dne 8. července 1850, na svátek svatého Kiliána, byly tři lebeční relikviáře slavnostně přeneseny do krypty svatého Jana a ta se opět stala cílem mnoha poutí.

Od roku 1950 až do znovuvysvěcení katedrály v roce 1967 sloužil Neumünster jako diecézní konkatedrála. Od té doby je opět farním kostelem farnosti sv. Kiliána ve Würzburgu.

Neumünster dodnes slouží především k uctívání svatého Kiliána. Ke kryptě svatého Kiliána, kde spočívají kosti misionářů, každoročně směřují tisíce poutníků a modlitebníků. Zde si připomínají památku patrona Franků, ale také mnoha dalších světců a blahoslavených z würzburské diecéze. Kromě toho je kostel v Neumünsteru od dob biskupa Julia Döpfnera centrem eucharistické adorace.

Západní průčelí bylo restaurováno v letech 1983 až 1985.

V letech 2007-2009 byl rozsáhle zrekonstruován a přepracován interiér kostela. Místo barokních oltářů v kupolové místnosti, které byly zničeny v roce 1945, zde našly nový domov dva neoklasicistní bývalé boční oltáře z katedrály svatého Kiliána.

Do barokního vybavení byla začleněna moderní díla, jejichž autory jsou mimo jiné Markus Fräger, Jacques Gassmann, Thomas Lange, Jürgen Lenssen, Michael Morgner, Ernst Singer, Michael Triegel, Hann Trier a Ben Willikens. Vysoko v centrální lodi Neumünsteru se nachází osm obrazů v jasných barvách od Thomase Langeho z Janova evangelia, které zobrazují zastavení Ježíšova života a zázraky.