Praha - Kostel sv. Maří Magdalény na Malé Straně

Kostel vznikl v místech osady Nebovidy. Její význam upadal poté, co ve 13. stol. zanikl brod a byly vybudovány nové hradby. Místo, na němž vznikal dnešní objekt, snad patřilo pražské metropolitní kapitule, nicméně vlastnictví je doloženo až od 16. století.

První zprávy se se týkají kostelíka sv. Maří Magdalény, který se dosud zachoval v konstrukcích čp. 387/3. Patřil klášteru magdalének, které se sem pravděpodobně po roce 1315 přestěhovaly ze Starého Města. Konvent zanikl při husitských válek 21. června 1420 a nebyl již nikdy obnoven. Objekty konventu byly sekularizovány a upraveny na měšťanská obydlí. Kostel ještě nějaký čas sloužil k bohoslužbám, až byl v roce 1574 označen jako pustý.

Metropolitní kapitula postoupila v roce 1604 dominikánům do nájmu kostel sv. Maří Magdalény a to včetně domků stojících v jeho jurisdikci. Řeholníci, kteří po vypuzení jezuity od sv. Klimenta (pozdější Klementinum) provizorně sídlili v Anežském klášteře, se do nového působiště přestěhovali 1. června 1604. Do majetkových rozepří se dostali hned v počátku při vykupování měšťanských domů, které chtěli využít k provizornímu bydlení. Současně upravili rovněž někdejší kostel sv. Maří Magdalény, který byl 1. března 1606 jmenován konventní svatyní. Změny se dotkly hlavně chóru.

19. srpna 1613 dominikáni uzavřeli smlouvu s pražskou metropolitní kapitulou, kterou klášter a kostel přešel trvale do jejich majetku. Současně se zavázali k vybudování nového konventu i kostela. Podle ní měli dominikáni vybudovat nový konvent i kostel, jehož původní zasvěcení měli zachovat. V případě zániku měl majetek připadnou opět kapitule.

S výstavbou nového řeholního domu začali již v roce 1616 po jižní straně kostela. Nově budované křídlo jistě zasahovalo do prostoru pozdějšího barokního kostela a bylo při jeho výstavbě zničeno. Stavba nebyla dokončena do konce třicetileté války, mj. z důvodu hledání fundátora pro výstavbu kostela a kláštera, kterého našli v osobě hraběte Karla Alexandra Michny.

V roce 1637 zavázal hrabě Karel Alexandr Michna své dědice, aby dominikánům postavili chrám ve velikosti staroboleslavské basiliky či vídeňského chrámu bosých karmelitánů. Z obdržených peněz fundátora došlo sice k vykoupení domů na předpokládaném staveništi, ale výstavba byla odkládána, protože dědic fundátora, hrabě Václav Michna, se pro své finanční obtíže zdráhal uvolnit prostředky.

Prostředky byly dědicem hrabětem Václavem Michnou uvolněny po naléhání dominikánů až v roce 1654, čímž přivedl rodinu do finanční krize.

16. června 1656 dominikáni stavbu zahájili požehnáním základního kamene. Autorem velkolepého projektu, který rozměrově překonával předlohy, byl architekt Francesco Carrati, od roku 1657 ve službách Michnů.

Stavba kostela postupovala pomalu, protože příliv peněžních prostředků vázl a po smrti hraběte Václava Michny dokonce i v letech 1668-1669 ustal úplně. Teprve 31. března 1670 došlo k dohodě mezi Michny a dominikány, podle které byl kostel dostavěn podle původního Carattiho projektu. Stavbu vedl Gion Decapaoli, jako kameníci zde pracovali Giovanni Battista Pozzi a Domenico Semprizzi.

Kostel měl být dle dohody dokončen v roce 1673. Ale až v roce 1677, kdy současně v tomto roce zemřel architekt Francesco Carrati, Gion Decapaoli připustil, že je možné v zastřešeném kostele konat bohoslužby.

Současně nebo nedlouho poté byla prováděna štuková výzdoba, upraveno průčelí a kopule nad křížením. V roce 1679 byly do interiéru pořízeny varhany, v roce 1692 proběhla oprava kostelní věže a kupole.

Stavbu dokončil Kryštof Dientzenhofer, pravděpodobně podle upravených vlastních plánů. Přesný rok účasti není znám (pozn.: v roce 1687 byl Kryštof Dientzenhofer přijat do Malostranského cechu zednického).

Kostel byl nakonec po doplnění mobiliářem slavnostně vysvěcen 30. června 1709.

Po zrušení dominikánského kláštera pro zadluženost přišel areál již v roce 1783 do dražby, když byl předtím vyčleněn majetek kapitulní od nově nabytého vlastnictví dominikánů. Protože kostel byl vystavěn na původních pozemcích kapituly, připadl do jejího dílu. Ale kapitula neměla využití pro stavbu, a požádala tak v roce 1787 o svolení k prodeji kostela.

Kostel odkoupil Jakub Schoffo, ředitel Zbraslavské rafinerie cukru a nechal zde zřídit sklady a kanceláře. Snesena byla průčelní zvonice, proběhla úprava průčelí. V interiéru byly boční lodě zdmi uzavřeny a přepatrovány, stejně jako prostor kruchty. Autorem těchto adaptací byl pravděpodobně M. Hummel.

V roce 1792 kostel přešel do majetku Vrchního poštovního úřadu, který opět provedl určité adaptační změny podle projektu Josefa Zobela. Sídlil zde až do roku 1849, kdy zde byl zbudován vojenský špitál. V letech 1853-1854 byl kostel přestavěn v pozdně klasicistním duchu podle projektu Ing. Josefa von Wentzela na kasárna pražského četnictva. Průčelí i boční lodě byly zvýšeny a vyrovnány do podoby monolitického bloku. Novému účelu stavba sloužila od roku 1855.

Po zrušení četnictva byla budova přidělena Ústřednímu archivu ministerstva vnitra. Od poloviny 19. století nedošlo k žádným závažnějším změnám s výjimkou novodobého proražení průchodu v přízemní partii.

Budova, která vyplňuje celý půdorys někdejšího kostela, je postavena tak, že rozšiřující se ulice před ní vytváří nevelké náměstí, umožňující odstup od hlavního vstupního průčelí, i když málo výrazný. Původní kostel uzavíral jihozápadní nároží velkého dominikánského areálu. Stavba leží na oddělené parcele, k níž v severozápadní části přiléhá nevelká obdélná budova patřící do areálu někdejšího kláštera, patrně jde o původní klášterní budovu před vybudováním nového severního křídla.

Vstupní průčelí má dnes podobu třípatrového domu, z něhož není příliš patrné, že vznikl přestavbou ze sakrálního objektu, protože mohutná oktogonální kupole se v čelním pohledu, vzhledem k malému možnému odstupu, neuplatňuje.

V půdorysném řešení původního kostela, který je známý z tzv. Dientzenhoferova skicáře, se ozývá dispozice římského Il Gesu, i když značně redukovaná. Prostor bývalé lodi kostela zůstal i po četných přestavbách volný, jen částečně zaplněný vloženými bloky schodiště na jižní a severní straně a pavlačemi, které obíhají boční stěny, opatřeny jednoduchým litinovým tyčkovým zábradlím. Zazděny ovšem byly i boční prostory v křížení. Kupoli oddělují zdvojené pasy od valené klenby (prolomené vstřícnými lunetovými výsečemi) lodě a závěru. Klenební sféru odděluje výrazně profilovaná římsa, na níž je umístěn velký znak donátorů – Michnů z Vacínova.

Ve výsečích jsou umístěna okna (případně dveře) se střídavě polokruhovýrn a pravoúhlým zakončením, rámována jsou typickými raně barokními šambránami s uchy a kapkami, také s převýšeným překladem, který ukončují segmentově vzduté římsy. Lucerna kupole je mladším doplňkem, proti původnímu stavu je silně rozšířena.

Průjezd do hlavní lodě je plochostropý, předěluje je segmentový pas. Boční stěny prolamují oválná okénka s raně klasicistními mřížemi. Vpravo navazuje na průjezd dvouramenné schodiště s plnou vřetenovou zdí z pozdně klasicistní přestavby. V prostoru za křížením je vloženo další pozdně klasicistní pilířové schodiště, které je velmi hodnotně architektonicky řešeno. Za schodištěm se v přízemí nalézá klacistní prostor zaklenutý plackami a někdejší chór řeholníků, zaklenutý patrně ještě barokní klenbou s výsečemi.

Pravá loď, vč. křížení a prostorů kolem presbyteria, byla v přízemí nově prolomena jako průchod. Je možné zde najít jen zbytky náběhů původních barokních kleneb, více se tu uplatňují novodobé zrcadlové klenby vložené pod starší stropy.

Novodobě byla rovněž upravena levá loď, kde se zachovaly v přízemí jen malé klenby v průchodech mezi pilíři, ostatní klenby jsou novodobé segmentové či placky. Pouze v prostorech vlevo od presbyteria lze najít původní raně barokní klášterní klenby, v menším prostoru ještě prolomené lunetovými výsečemi.

Na této straně je také několik architektonických prvků, ukazujících původní členění bočních prostorů kostela.

Kostel sv. Maří Magdalény po mnoha přestavbách a změnách využití dnes slouží jako České muzeum hudby v rámci Národního muzea.