Fulda - Katedrála Sv. Salvátora

Historie katedrály sv. Salvátora a následně i historie města Fulda je úzce spjata s životním dílem svatého Bonifáce. Ten se narodil v Anglii kolem roku 675 a v roce 716 začal misijně působit na evropské pevnině. Aby udržel a prohloubil misii v Germánii, povolal ho papež několikrát do Říma.

Bonifác následně založil kláštery ve Fritzlaru, Amöneburgu a prostřednictvím Sturmia v roce 744 klášter ve Fuldě. Ten byl obdařen papežským "osvobozujícím privilegiem", kterým byl vyňat z církevní hierarchie a podléhal přímo papeži.

Bonifác se stal mohučským biskupem v roce 746. V roce 754 se přestěhoval do Fríska, kde byl 5. června 754 spolu s 52 společníky zavražděn. O čtyři týdny později byl dle svého přání pohřben v západní kryptě klášterního kostela ve Fuldě. Jako Bonifácovo pohřebiště získal klášter rychle na významu díky poutím a obdarování jako výraz světcovy úcty.

Karel Veliký rozpoznal význam fuldského kláštera pro svou expanzivní politiku velmi brzy po svém nástupu k moci v roce 768. V roce 774 udělil klášteru dvě císařská privilegia, "imunitu" císařského kláštera a právo svobodně volit opaty. Karel tak z kláštera učinil svého spojence, podle jeho představy měl klášter po vojenském podrobení vykonávat misijní činnost a integraci podrobených kmenů, stát vzdělávacím centrem, zvyšovat úroveň vzdělání misionářů, pěstovat písmo a učit správnému výkladu Bible. Karel Veliký Fuldu navštívil v roce 782.

Začátkem 9. století opat Ratgar (791-819, opatem od roku 802) postavil nový klášterní kostel. Ten nahradil do té doby existující jednoduchý klášterní kostel, v němž byl Bonifác pohřben. Ratgar začal s výstavbou nového východního komplexu a poté byl na západě stavby přistavěn rozsáhlý transept s druhou apsidou, která se nyní rozšířila na trojlodní baziliku. Tato západní stavba jasně odkazuje na konstantinovský kostel Starého Petra v Římě a působivě dokumentuje spojení kláštera, který byl v době svého založení přímo podřízen Svatému stolci, s Římem.

"Ratgarská bazilika" se rozkládala na více než 220 metrech s rajskou, křížovou a konventní budovou a byla považována až do 11. století za největší církevní stavbu na sever od Alp. Vysvěcena byla v roce 819.

V roce 822 se opatem kláštera stal "doctor universalis" Rhabanus Maurus, který byl již tehdy formující postavou slavné středověké mnišské školy. Díky darům z nově misijních oblastí a nárůstu počtu mnichů se Fulda stala jedním z největších klášterů v tehdejší franské říši. Další pobočné kláštery byly založeny na okolních kopcích Petersberg, Johannesberg, Andreasberg (1023) a Frauenberg.

Barokní expanze Fuldy začala před rokem 1700 a "stavební horečka" postihla i fuldského knížete-opata Adalberta von Schleifras (1650-1714).

Ten dne 4. září 1700 jmenoval dvorním architektem ve Fuldě Johanna Dientzenhofera po jeho návratu ze vzdělávací cesty do Itálie na doporučení bamberského knížete-biskupa Lothara Franze von Schönborna.

První samostatnou realizací Johanna Dientzenhofera byla dle záměru knížete-opata Adalberta von Schleifras výstavba nového kolegiátního kostela, která měla nahradit Ratgarskou baziliku. Finanční základ pro stavbu nové katedrály, tehdy ještě kolegiátního kostela, i nového opatského zámku vytvořila pověstná šetrnost předchozího knížecího opata Placida von Droste.

První plány nového kolegiátního kostela vypracoval Johann Dientzhenhofer plány v roce 1700.

Dientzenhoferova studijní cesta je uměleckým dokladem katedrály ve Fuldě, jejíž vnitřní systém záměrně vychází z katedrály svatého Petra. Její předchůdkyně, ratgartská bazilika, kdysi největší bazilika na sever od Alp, byla zbourána ve prospěch nové katedrály ještě před zahájením stavby v současném barokním stylu.

Stavba nového kostela na místě původní baziliky byla Johannem Dientzenhoferem realizována v letech 1704 až 1712. Smlouvu na výstavbu kostela uzavřel Johann Dientzenhofer 18. března 1704. Základní kámen byl položen 23. dubna 1704. Plášť byl dokončen v roce 1707, zastřešen v roce 1708 a interiér byl vyzdoben v roce 1712.  Nová stavba byla vysvěcena 15. srpna 1712 s patrociniem Christus Salvator, který je i uveden na zasvěcovací desce na průčelí kostela.

Dientzenhofer vycházel z dispozice původní ratgarské baziliky, jejíž základy z velké části převzal. Netypické barokní řešení jako trojlodní baziliky lze vysvětlit pouze pietním zachováním původní stavební formy. Pouze západní chór raně středověkého dvojchórového komplexu nahradil architekt dvouvěžovým průčelím. Dientzenhofer opticky rozšířil východní průčelí s velmi blízko sebe umístěnými věžemi o barokní štítové průčelí, boční kaple, obelisky po stranách a zeď, která původně vymezovala celou šířku náměstí. Cihlově červená fasáda se světle šedými figurami a ornamenty i selektivním zlacením byla skvělou kulisou pro církevní procesy.

Nová barokní stavba sloužila jako opatský kostel benediktinů a pohřební kostel svatého Bonifáce. Na katedrálu byla povýšena až v roce 1752, kdy bylo fuldské opatství povýšeno na biskupství.

Sekularizace v letech 1802-1802 vedla k vyvlastnění církevního majetku a zrušení diecéze Fulda. Panovníkem ve Fuldě se stal Vilém Oranžský. Později připadly jižní části státu Bavorsku, v roce 1866 se Fulda stala kurfiřtskou a pruskou.

U příležitosti 1150. výročí úmrtí svatého Bonifáce se 4. června 1905 konal ohňostroj, při němž petarda v pravé věži katedrály pravděpodobně zapálila hnízda. Věž zcela vyhořela. Oba zvony "Osanna" a "Bonifatius" byly zničeny. Ostatní části katedrály nebyly poškozeny.

Po poškození náletem během druhé světové války byla obnova dokončena v roce 1954.

V roce 1945 se správcem katedrálního kostela stala spolková země Hesensko.

Stát si ponechal patronátní povinnost ke čtyřem kostelům zvláštního kulturního a historického významu (Elisabethkirche v Marburgu, Universitätskirche Marburg, Dom zu Limburg a Dom zu Fulda). To znamená, že za průběžnou stavební údržbu budov uvedených v patronátním seznamu odpovídá státní stavební správa spolkové země Hesensko.

V letech 1978-1996 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiéru i exteriéru katedrály. S výjimkou několika prvků, na kterých se pracovalo v následujících letech, byl renovován a restaurován celý vnější plášť, vnitřní plášť a vybavení katedrály.  Nejvýraznějším výsledkem tohoto opatření je obnovení zářivě bílé vápenné povrchové úpravy interiéru, která byla dříve pozměněna znečištěním a zlacením a barvením odchylujícím se od původní úpravy. Naproti tomu fasáda obrácená do katedrálního náměstí nebyla podle nálezů přemalována, ale ponechána kamenná.

Středem trojlodní baziliky je křížová kopule a přilehlé kněžiště. Dientzenhofer upustil od středověkého dvouchórového uspořádání kostela ve prospěch jasné orientace k západu. Hlavní oltář je otevřená sloupová architektura, která otevírá pohled do hlavního chóru (bývalého mnišského chóru). Pod ním se nachází krypta svatého Bonifáce. Na entablastu hlavního oltáře, obklopeného oblaky a putti, se vznáší Maria k Nanebevzetí. Přijímá ji Nejsvětější Trojice, která je zobrazena na triumfálním oblouku nad ní. Obě příčné lodi, které jsou jen o málo širší než loď, uzavírají dva velké oltáře zasvěcené zakladateli řádu Benediktovi (jižní) a zakladateli kláštera Sturmovi (severní).

Architektura lodi je rytmizována střídáním klenutých průchodů do bočních lodí a nízkých rovných průchodů, nad nimiž jsou figurální výklenky (trikonchy) se sochami apoštolů.

Průčelí lemují dvě 65 metrů vysoké věže stojící těsně vedle sebe. Každá z nich má čtyři podlaží, která jsou zřetelně oddělena profilovanými římsami. Pískovcové sochy v nadživotní velikosti od Andrease Balthasara Webera zobrazují Sturmia vpravo jako opata s mitrou, opatskou holí a knihou a Bonifáce vlevo jako biskupa s pastýřskou hůlkou a s Písmem svatým probodnutým dýkou. Ve třetím patře jsou měděné a zlacené ciferníky mechanických hodin a sluneční hodiny. Věžní helmice se skládá z jednou odstupňované ocasní kopule, otevřené lucerny a další ocasní kopule s menší lucernou, špičaté helmice, ananasové hlavice a věžního kříže.

Vedle dvou kopulovitých kaplí katedrály se vlevo i vpravo nachází pískovcový obelisk vysoký asi 11 metrů. Kromě dekorativní funkce slouží také k optickému rozšíření průčelí katedrály. Na čelní desce je umístěn podstavec se čtyřmi skákajícími lvy. Nad postavami je umístěn erb stavitele a různé nápisy.

Hlavní portál lemují čtyři mohutné tříčtvrteční sloupy s doprovodnými polopilastry. Ty podpírají architráv, vlys s triglyfy a výraznou římsu. Na architrávu se segmentovým obloukem sedí dva velcí andělé držící erb knížete-rabína Adalberta von Schleifras. Erb, dílo Balthasara Esterbauera, tvoří dvě pole s fuldským kolegiálním křížem, ve zbývajících dvou polích je sekera a kotlíkový hák. Na vrcholovém kameni přímo nad dveřmi je nápis stavitele Adalberta von Schleifras.

Dveře portálu jsou zdobeny korintskými pilastry a rámem a kováním.

Horní patro průčelí je členěno mohutnými sloupy. Velké okno s kruhovým obloukem je zdobeno sloupky, ornamenty v obloukovém poli, záclonovým obloukem a vázami. Okno je obklopeno pískovcovými sochami, které zobrazují fuldské městské patrony Simplizia a Faustina jako rytíře. Na jejich štítech jsou zobrazeny tři lilie, symbol sourozenců, a kříž, znak diecéze. Oba tvoří znak města Fulda.

Střední průčelí je doplněno trojúhelníkovým štítem osazeným vázami a kruhovým oknem. Na vrcholu štítu je umístěna postava žehnajícího Spasitele.

Bíle laděný interiér má prvky baziliky svatého Petra v Římě a Lateránské baziliky. Velkolepá výzdoba interiéru vykazuje vliv římského baroka a podle Georga Dehia "ji lze počítat k tomu nejlepšímu z této epochy".

Prostorový účinek je dán kontrastem mezi bílou barvou povrchů stěn a štuků na jedné straně a černozlatým barevným akordem architektonických prvků a mobiliáře na straně druhé.

Giovanni Battista Artari, štukatér, ornamentální malíř a sochař, vytvořil štukovou výzdobu interiéru a také štukové postavy apoštolů v nadživotní velikosti. Postavy apoštolů jsou vyobrazeny podle slov svatého Pavla. Poslové víry tak stojí jako "sloupy" (Gal 2,9 GNB), respektive na opěrách křížové a trojlodní katedrály.

Mramorový hlavní oltář je vytvořen podle vzoru bronzového ciboria Gian Lorenza Berniniho v bazilice svatého Petra a hlavního oltáře v kostele Trinità dei Monti v Římě.

Sochu společně vytvořili sochař Johann Neudecker a štukatér Giovanni Battista Artari. Dne 15. srpna 1712 vysvětil kníže-abbé Adalbert von Schleifras hlavní oltář, který je ve své baldachýnové podobě vytvořen podle ciboria baziliky svatého Petra a oltáře kostela Santa Trinità dei Monti v Římě. Černé mramorové sloupy oltáře jsou zakončeny zlatými korintskými hlavicemi a nesou zlaté voluty, které jsou zakončeny oblakem s anděly. Ten je zase korunován postavou Marie. Jedná se o vyobrazení Nanebevzetí Panny Marie, které na stropě přijímá štuková skupina Trojice. Ve zvláštní sváteční dny se na menzu oltáře umísťuje takzvaný "Stříbrný oltář", v němž je uložena lebka svatého Bonifáce.

Zlaté kolo

"Zlaté kolo" z roku 1415 viselo v lodi až do roku 1781 a při církevních slavnostech se otáčelo z krovu. Bylo ověšeno mnoha zvonky a rolničkami a podporovalo varhany a zpěv "pro zvýšení zbožnosti".

O svatodušních svátcích roku 1781 se při vstupu knížete-biskupa Jindřicha VIII. z Bibry do katedrály jedno z nosných lan přetrhlo a kolo se zřítilo do lodi, kde zabilo jednoho muže a zranilo několik věřících. Části konstrukce se dodnes dochovaly v krovu.

Varhany

Nová budova fuldského dómu od Johanna Dientzenhofera dostala v letech 1708 až 1713 nové varhany, které postavil františkánský kněz Adam Öhninger. Posuvný skříňový nástroj měl 41 stupňů na třech manuálech a pedálu; dispoziční styl vykazuje vlivy vrcholného nebo pozdního baroka.

V letech 1837-1839 varhanáři Georg Franz Ratzmann a jeho synové Ludwig a August Ratzmannovi z Ohrdruffu katedrální varhany přestavěli. Řezbářské práce na varhanách provedli Andreas Balthasar Weber a truhlář Georg Blank. Z tohoto nástroje se dochovala pouze varhanní skříň.

V letech 1876-1877 byly varhany přestavěny na stávající skříň varhanářem Wilhelmem Sauerem. Nové varhany měly 52 stupňů na třech manuálových mechanikách a pedál (mechanické kuželové skříně s Barkerovými pákami). V roce 1913 byl nástroj vybaven elektrickým dmychadlem. V roce 1917 musely být některé přední píšťaly odevzdány pro účely zbrojení.

V letech 1933 až 1934 bratři Späthové (Ennetach) varhany přestavěli a rozšířili manuálový rozsah. V roce 1938 byl Albanem Späthem opět změněn seznam zastávek a na vrchním kůru byl instalován nový, pětimanuálový elektrický pult, z něhož bylo možné hrát i na kůrové varhany.

Během druhé světové války byly varhany poškozeny, ale v roce 1954 je Alban Späth komplexně opravil. V letech 1971-1977 byl nástroj generálně opraven varhanářem Matthiasem Kreienbrinkem (Osnabrück) a osazen novými dechovými skříněmi[9]. v rámci celkové obnovy byly varhany uvedeny do původního stavu.

V průběhu celkové obnovy katedrály v letech 1992 až 1996 byla restaurována historická varhanní skříň, při tom byla odkryta a obnovena stará barevnost. V roce 1996 postavila firma Rieger Orgelbau nové varhany s využitím 24 stop z předchozích varhan od Wilhelma Sauera. Současné varhany mají 72 stop na 4 manuálech.

Katedrála sv. Salvátora ve Fuldě je v současnosti katedrálním kostelem diecéze Fulda a pohřebním kostelem sv. Bonifáce.