Waldsassen - Poutní kostel Nejsvětější Trojice (Kappl)

Kostel Nejsvětější Trojice (Kappl) na Glasbergu u Münchenreuthu stojí na bývalém klášterním území cisterciáckého opatství Waldsassen zhruba hodinu chůze od kláštera.

Původ kostela a poutě sahá podle tradice až do doby založení kláštera Waldsassen kolem roku 1133. Tehdy zde prý laičtí bratři kláštera pásli svá stáda dobytka. Pro pobožnost a modlitby byl na kmen stromu připevněn obraz Nejsvětější Trojice, který byl brzy uctíván jako zázračný. To vedlo k poutím, které klášter podpořil stavbou kaple, která chránila nejen obraz, ale také poutníky a poutnice, kteří přicházeli ve stále větším počtu.

Za opata Daniela (1161-1194) bylo rozhodnuto postavit důstojný poutní kostel. Ten byl později zničen v husitských válkách (kolem roku 1430) a v landshutské válce o dědictví (1504), ale v obou případech byl obnoven.

Zavedení protestantské reformace ve Waldsassenu kurfiřtskými falckými panovníky, které začalo v roce 1556, znamenalo nejen první sekularizaci kláštera ve Waldsassenu, ale i dočasný konec poutí ke Kapplu. Když byla Horní Falc během třicetileté války bavorským kurfiřtem rekatolizována, byl již Kappl v troskách.

Teprve po rekatolizaci Horní Falce v roce 1626 se zde začal probouzet nový život, i když stále brzděný následky třicetileté války, jejíž hordy několikrát zpustošily i krajinu v okolí Waldsassenu. Doložené uzdravení nemocných v roce 1644 u "zpustlé kaple" vyvolalo značný rozruch a vedlo ke stavbě nové poutní kaple v letech 1645-1648 z iniciativy kněze Johanna Antona Mazarotha. Tento kostelík s východní věží je vyobrazen na hlavním oltářním obraze současné kaple. Hlavní oltář daroval v roce 1652 vrchní správce z Waldsassenu, plukovník Augustin von Fritsch.

Oltářní obraz zobrazuje Nejsvětější Trojici vznášející se nad nově postavenou poutní kaplí. Tento oltářní obraz je znovu použit v novém hlavním oltáři dnešního Kapplu, postaveném na počátku 18. století. Na něm zobrazená kaple z roku 1648 má krátkou loď s chórovou věží s cibulovou bání a lucernou. Vedle ní stojí hostinec, zmiňovaný již v roce 1560 a tvořící nepostradatelnou součást poutního místa.

V roce 1648 skončila třicetiletá válka.

V roce 1669 bylo klášterní panství Waldsassen vráceno cisterciáckému řádu. Opat Martin Dallmayr z Fürstenfeldu převzal klášterní panství za vysokou výkupní částku a vedl klášter jako převorství. Již v roce 1661 zde působili tři kněží z fürstenfeldského opatství pod vedením představeného otce Nivarda Christopha. Cisterciáci spravovali i okolní farnosti, jen Münchenreuth a poutní místo v Kappl byl od roku 1670 do roku 1698 zodpovědný světský kněz Paulus Eckhardt.

V době míru po třicetileté válce poutě silně vzrostly. Farář Paul Eckhart proto inicioval stavbu nového většího kostela na stejném místě. Pomoc našel u představeného kláštera Waldsassen Nivarda Christopha.

Ten měl od roku 1681 na starosti výstavbu nových budov kláštera ve Waldsassenu, kterou projektoval a stavěl pražský stavitel Abraham Leuthner s polírem Georgem Dientzenhoferem. Georg si rychle získal důvěru představeného kláštera Nivarda Christopha. Proto, když se měla v roce 1684 začít plánovat nová stavba Kapplu, získal zakázku právě Georg Dientzenhofer. Inspirace v zobrazení Nejsvětější Trojice v půdorysu kostela původně pocházela snad od otce Pauluse Eckhardta.

Projekt byl schválen regensburským ordinariátem v dubnu 1685, stavba začala v květnu a základní kámen je položen 12. července 1685.

Stavební tým Georga Dientzenhofera postavil během několika let mimořádnou stavbu s kupolí o třech kuželích a třemi věžemi. O stavbě jsou známy pouze základní údaje. V roce 1686 vztyčil tesařský mistr Johann Schenkl z Waldershofu důmyslný krov. Klenby následovaly nejpozději v roce 1687. Teprve nyní byla zbořena budova kaple z roku 1648, která dosud stála uprostřed interiéru nového kostela.

Tím, že byla předchozí stavba ponechána na místě, nemusela být přerušena tradice poutí, což je postup v té době běžný u mnoha nových poutních kostelů. Po dokončení hrubé stavby a demontáži hlavního lešení byly do nového interiéru kostela provizorně umístěny stávající oltáře. V roce 1689 následovalo vysvěcení stavby.

Ještě před dokončením stavby 2.2.1689 zemřel stavební mistr Georg Dientzenhofer ve věku pouhých 47 let.

V roce 1690 byl zvolen prvním opatem nyní již samostatného opatství Waldsassen Albert Hausner. Otec Nivard Christoph se vrátil do Fürstenfeldu. Otec Paulus Eckhardt zemřel v roce 1698.

Opat Albert Hausner nechal v roce 1698 zřídit patnáct růžencových zastavení na cestě z Waldsassenu do poutního kostela.

Oltářní antependia z pozlaceného a postříbřeného štoly dodal v roce 1715 Johann Georg Göhringer z Chebu, dva nové oltářní listy v roce 1716 pravděpodobně Johann Gebhard z Prüfeningu.

Za třetího opata Eugena kolem roku 1730 pověřil opat mladého českého malíře Antona Smichäuse, aby vymaloval dosud bílý interiér.

V roce 1734 opat Eugen objednal větší varhany u varhanářů Franze Fassmanna a Johanna Adama Pleyera.

V roce 1803 převzalo opatství Waldsassen v rámci sekularizace bavorské kurfiřtství a klášter byl zrušen. Poutní kostel unikl demolici, protože malá venkovská farnost Münchenreuth a nově založená "Nadace poutního kostela Kappl" našly sponzora se závazkem kostel udržovat. Současně však boj proti poutím uvnitř církve v důsledku osvícenství vedl téměř k zániku poutí. K jejich opětovnému rozkvětu došlo až ve druhé polovině 19. století.

V noci na 3. března 1880 vyhořel sousední hostinec. Plameny se rozšířily na šindelovou střechu Kapplu. Oheň se rozšířil na krovy kostela a kopule věže kostela. Klenby se udržely.

Do října 1880 byly opraveny škody v interiéru. Okna byly znovu zasklena tehdy oblíbenými barevnými vitrážemi. Požáru neodolala pouze malba klenby od Antona Smichäuse. Rozsáhlou destrukci olejomalby pravděpodobně nezpůsobil žár, ale nedostatečná ochrana před deštěm do doby, než byla instalována nová střešní krytina. Vnitřní výzdoba a nástěnné malby byly ušetřeny. Nástěnné malby od Antona Smichäuse dnes již neexistují.

První restaurování kostela po požáru proběhlo v letech 1903-1905. S novým farářem Leopoldem Wittem začala v roce 1920 kontroverzní fáze přemalby kopule. Zatímco Witt chtěl novou výmalbu, "která by málo stála a líbila se sedlákům", památkáři prosazovali výmalbu odpovídající stavbě. Teprve po přeložení kněze, který v roce 1928 svévolně nechal vymalovat kopuli Boha Otce a na dvou kopulích nechal oprýskat omítku, mohl být v roce 1931 pověřen přemalováním tří kopulí Oskar Martin-Amorbach.

Po druhé světové válce se restaurátorské práce hromadily. V některých případech byly napraveny hříchy dřívějších restaurací. Například při prvním restaurování interiéru, dokončeném v roce 1960, byly odstraněny "slohu odporující složky", včetně barevného zasklení z roku 1880. Poslední restaurování exteriéru proběhlo v letech 2001-2004. V letech 2018-2019 byly restaurovány varhany.

Trojice, rovnostranný trojúhelník nebo tři propletené kruhy jsou symbolem Nejsvětější Trojice. Z tohoto principu vycházel návrh stavby Kapplu, který prý stavebnímu mistrovi Georgu Dientzenhoferovi předal páter Paulus Eckhart. Myšlenku symbolicky převést myšlenku Trojice do stavby kostela se třemi kopulovitými kužely však navrhl již v roce 1675 farář v Kulmainu pro poutní kostel v Armesbergu, vzdáleném sedm hodin chůze od Münchenreuthu.

Georg Dientzenhofer vycházel z podnětu trojiční symboliky a postavil nad půdorysem ve tvaru trojlístku tři konchy, které uzavírají rovnostranný trojúhelník. Do vnějších úhlů umístil tři kulaté věže. Zvenčí byla stavba uzavřena obvodovou jednopatrovou chodbou s jednoplášťovou střechou.

V třímetrové dvouplášťové uzavírající hmotu konchy vytvořil Georg Dientzenhofer v každé konše jako negativní formu tři výklenky ve výšce místnosti. Ve třech středových výklencích jsou umístěny hlavní oltáře volně před vnějšími stěnami a směřující do středu místnosti. Šest postranních nik je rozděleno galeriemi, jejichž přístup je z okrouhlých věží. Pod galeriemi, v úzkých bočních částech výklenků obrácených k hlavním oltářům, se nacházejí skromnější boční oltáře. Interiér rozdělují dvojité pilastry mezi nikami. Dientzenhofer umístil do švů tří konch tři plné sloupy, zapuštěné do konkávní vybouleniny. Interiér je v každé z devíti nik osvětlen půlkruhovými okny na úrovni galerie. Každá z kónusů má také vrcholovou lucernu.

Zvenčí působí stavba nesmírně malebně. Kromě doplnění křivek k tomu přispívají především tři zúžené cibulové kupole s lucernami na kruhových věžích a lucerny tří konch, které jsou rovněž zakončeny cibulovou kupolí.

Myšlenka Trojice se objevuje také v církevním vybavení. Interiér tvoří tři konchy, které jsou uspořádány kolem pomyslného rovnostranného trojúhelníku. Tři polokoule se klenou nad třemi oltáři a tři sloupy stojí ve třech rozích půdorysu.

Tři nástropní malby vytvořil Oskar Martin-Amorbach v letech 1934-1940 v imitovaném barokním stylu poté, co původní barokní fresky zničil požár v roce 1880. Malby zobrazují Boha Otce, Boha Syna a tělesné a duchovní skutky milosrdenství. Fresky jsou zcela v rozporu s chápáním baroka.

V návaznosti na vnitřní architekturu Kapplu navrhl Martin-Amorbach monumentální obrazové prostory jako v baroku, které však působí, stejně jako postavy v nich jednající, strnule a chladně. Na jedné straně se v tom odráží jeho studium raně italského renesančního malířství a raně křesťanské freskové malby, z nichž vyvinul monumentální a velkoplošný styl. Na druhé straně jsou strnulé, ostře načrtnuté a sotva zastíněné postavy pod vlivem "nové věcnosti".

Fresky v kopuli jsou sice dobrým příkladem monumentální malby 30. let 19. století, ale s barokním prostorem Kaple jsou neslučitelné. Není to způsobeno jejich obsahem. Martin-Amorbach dokonce výborně převádí barokní námět předchozí malby do moderního obsahu. Chybí však vše, co je pro barokní malbu charakteristické, efekt chiaroscura, dynamika postav a barev, "sotto-in-sù" s barokním iluzionismem, který znají jen mohutné pozemské výjevy v kopulích pod jasnou oblohou zalidněnou světci.

Východní hlavní oltář se vyznačuje svým provedením jako hlavní oltář a tvoří hlavní osu západ-východ s varhanami naproti. Jeho reredos je čtyřsloupová edikula s nástavcem. Je proveden v načervenalém štukovém mramoru a barevně se podobá hlavnímu oltáři ve Waldsassenu. Reredos a tabernákl hlavního oltáře, ale především figurální plastika jsou nejlepšími počiny bohužel neznámých mistrů z doby kolem roku 1700.

Další dva hlavní oltáře jsou zjednodušenými kopiemi hlavního oltáře, které snad zhotovili místní oltářníci kolem roku 1715. Na rozdíl od hlavního oltáře se jedná o dvousloupové mramorované dřevěné verze. Jejich oltářní listy zobrazují Svatou rodinu (na severním oltáři) a Nanebevzetí Panny Marie (na jižním oltáři).

Kazatelna vykazuje rovněž vysokou uměleckou kvalitu. Husté zlacené akantové řezby na koši rámují reliéfní obrazy evangelistů, na ozvučné desce najdeme jejich plně plastické, zlatě orámované symboly a nahoře symbol Trojice doprovázený anděly a putti.

Třímanuálové varhany s dvanácti stupni jsou jediným zařízením v Kapli, jehož mistři jsou dosud známi. Na západním sloupu se drží varhanní vlaštovčí hnízdo od varhanářů z Elbogenu. Spočívá na vějířovité konzole, jejímž středem je sloup. Vchody navazují na boční výklenkové galerie. Je postaven nad stávajícím pozitivem prvního vybavení z roku 1690. Zatímco oddíly výklenku kruchty vykazují renesanční ornamentiku, sochařské zpracování varhan a jejich bílo-zlaté osazení je již raně rokokové.

Poutní kostel Nejsvětější Trojice je dnes spravován farností St. Emmerama v Münchenreuth.