Bamberg

Bamberg, francký Řím

Bamberg (německy Bamberg, staroněmecky Babenberg), který bývá taky nazýván Francký Řím, je starobylé město ležící v úrodném údolí na sedmi pahorcích mezi dvěma rameny řeky Regnitz v Bavorsku v jihovýchodní části Německa. Žije zde přibližně 78 tisíc obyvatel.

Historické jádro je od roku 1993 součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Půvabným domkům na březích řeky, kdysi obývaným rybáři, se říká „Malé Benátky“ (Klein Venedig). V jeho historické měšťanské části (Bürgerstadt) jsou domy natěsnány na sebe a město je protkáno sítí křivolakých uliček. Bamberg má i světovou raritu v podobě původně gotické stavby radnice, stojící na mostě uprostřed řeky. Radnice byla v polovině 18. století přestavěna v barokním stylu. Nedaleko Staré radnice stojí prstencová stavba zámku Geyerswörth s věží.

Dominantou biskupské části města (Bischofsstadt) je Dóm postavený v románsko-gotickém slohu (jedná se o třetí chrám z let 1211–1237, předchozí dva shořely) se čtyřmi štíhlými věžemi a interiérem s impozantní gotickou výzdobou. Interiér katedrály je pozoruhodný také tím, že má dva chóry s oltáři. Západní je zasvěcený sv. Petrovi a jsou v něm uloženy ostatky papeže Klementa II. Jedná se o jediný papežský hrob severně od Alp. Dále je zde východní chór s oltářem sv. Jiří a před chórem hrobka s ostatky jediného svatořečeného panovnického páru, císaře Jindřicha II. a jeho manželky Kunhuty. Ve východní kryptě se nachází sarkofág s rakví dalšího německého krále, Konráda III., který v Bambergu zemřel.

Na náměstí před Dómem naproti Starému knížecímu dvoru (Alte Hofhaltung) z 16. století nechal kníže-biskup Lothar Franz von Schönborn na přelomu 17. a 18. století postavit barokní Novou rezidenci (Neue Residenz).

V roce 1647 byla v Bambergu založena akademie, která byla roku 1803 zrušena a později znovu obnovena, dnes pojmenovaná Otto-Friedrichova univerzita v Bambergu.

Středověk

První zmínky o Bambergu jako o hradu ve vlastnictví rodu Babenberků pocházejí již z roku 902, ale předpokládá se zde starší, snad již keltské osídlení (na vrcholu Altenburg). V době stěhování národů odsud Slovani vytlačili Germány. Později však byla zdejší krajina znovu osídlena germánským obyvatelstvem. Roku 903 Babenberkové v boji s franckými Konrádovci o Bamberg přišli a město později připadlo královské koruně.

Roku 973 udělil císař Ota II. Bamberg svému bratranci, bavorskému vévodovi Jindřichu Svárlivému. Jeho syn, římský král a později císař Jindřich II. založil roku 1007 v Bambergu biskupství. Zároveň zde začal stavět císařskou falc (sídlo) a honosný Dóm (od roku 1004). Předpokládá se, že si Bamberg zvolil za své sídelní město.

Biskupství v Bambergu bylo původně podřízeno přímo papeži. Později se biskupové stali pány města a nic na tom nezměnila ani měšťanská povstání (největší proběhlo roku 1435), město svobodu nezískalo. Zpočátku se zde úspěšně rozvíjel dálkový obchod. Bamberští měli obchodní kontakty v Porýní i v Čechách, kdy z Norimberka přes Bamberg do Tachova vedla tzv. Zlatá cesta).

Pro bamberský biskupský dvůr pozdního středověku byla charakteristická intelektuální otevřenost a velký zájem o umění. Biskupové, šlechta a bohatá patricijská vrstva podporovali a platili velké množství umělců. Vedle menších řemeslnických dílen vyrůstaly velké firmy s množstvím tovaryšů, kteří si mohli dovolit studovat vývoj evropského umění.

Z bohaté produkce z období středověku se dnes v Bambergu mnoho nezachovalo. Devastace za válečných tažení markraběte Albrechta Alcibiada v 16. století, třicetiletá válka, přechod k baroku a sekularizace umělecká díla buď zničily, nebo rozptýlily.

Bamberg se v 15. století stal také jedním z center německého humanismu, umění a přírodních věd za vlády biskupů Georga I. von Schaumberg (1459-1475) a Georga III, Schenka von Limpurg (1505-1522). Johann von Schwarzenberg (1463 - 1528), autor "bamberského trestního zákoníku", byl jedním z nejvýznamnějších mužů na dvoře Jiřího III. Nové umění knihtisku se začalo provozovat právě v Bambergu, který byl po Mohuči druhým městem, kde se tak stalo. Vůbec první ilustrovaná tištěná kniha vznikla v Bambergu v letech 1460-1461.

Architektonická struktura města získala v té době pevné obrysy. Stará jádra jednotlivých osad rostla společně. Velký počet domů ve Starém Městě pochází ještě ze středověku, i když navenek jsou dnes barokně upraveny, stejně jako tvar a velikost stavebních parcel, průběh ulic a uspořádání mnoha náměstí. I dnes je možné se v centru města orientovat podle mapy Petera Zweidlera z roku 1602. Město je v té době rovněž popisováno jako úrodná zahrada díky dovednostem bamberských zahradníků.

Za vlády biskupa Jiřího III., Schenka von Limpurg, bylo v Bambergu mnoho příznivců reformace. Za jeho nástupce Weiganda von Redwitz musela ale řada z nich město opustit. Po vyhnání kazatale Johannese Schwanhausena, jehož kázání o nespravedlivém rozdělování slovutných statků přitahovala velké množství posluchačů, ale i další sociální a reformní pohnutky spolu se snahou měšťanů zlomit moc katedrální kapituly, vedly 11. dubna 1525 k bamberskému povstání jako součásti velké německé revoluce nazývané selské povstání.

Měšťané obsadili městské brány, došlo k vyplenění sídel katedrálních kanovníků a kláštera Michelsberg. Poté došlo k mírovému urovnání s biskupem Weigandem. Přesto po porážce selského vojska před branami Würtzburgu a povolání vojska vedeného Georgem von Truchsess  Dómskou kapitulou došlo v Bambergu k tvrdému zúčtování se vzbouřenci. Bylo popraveno 12 vzbouřenců a město i venkov byly disciplinárně potrestány mimořádně vysokými odškodňovacími pokutami.

Další temnou kapitulou v historii města je série brutálních čarodějnických procesů v letech 1625–1631 ve městě a jeho okolí iniciované bamberským biskupem Johannem Georgem Fuchs von Dornheim. Přesný počet obětí není znám, podle odhadů šlo o tisíc popravených či umučených osob, převážně žen.

Třicetiletá válka

Strašlivá třicetiletá válka začala v roce 1618 a v roce 1631 zasáhla i Franky. Město zůstalo na straně Katolické ligy. Vojska často procházela územím bamberského knížectví, a tak bylo obzvláště postiženo, bylo vydrancováno a zpustošeno jak přítelem, tak nepřítelem, císařskými vojsky, Švédy i Francouzi stejnou měrou. Obrana Bambergu nebyla s jeho mnoha oddělenými okrsky a slabými hradbami možná. V letech 1631–1648 bylo město obsazeno švédskými vojsky a biskupství dočasně zaniklo. Před válkou mělo město 12 tis. obyvatel, po ní méně než 7 tis.

Období baroka, 17.-18. století

Po válce nastala pro Bamberg doba vrcholného kulturního rozkvětu. Za vlády biskupů z rodu von Schönborn Lothara Franze (1693-1729) a Friedricha Karla (1729-1746) nastal ve městě prudký hospodářský rozvoj, především díky reformám, které zavedl kníže biskup Lothar Franz ve správě a hospodářství. Kníže vládnoucí absolutní mocí vytvořil pevně organizovaný, dobře fungující štáb městských úředníků. Správa města kontrolovala všechny oblasti života a přebírala mnoho nových povinností. Byla zavedena regulace obchodu a řemesel, podporována výroba, budovány silnice. Protireformačními opatřeními stabilizoval katolickou církev. Barevnost středověku v Bambergu postupně ustoupila přehlednému a jasně osvětlenému byrokratickému státu.

V první polovině 18. století došlo v Bambergu k rozsáhlé výstavbě ve stylu baroka, barokizaci klášterů a kostelů, výstavbě residencí, paláců, ale i měšťanských domů. Za tím vším stála architektonická koncepce panovníka, knížete-biskupa Lothara Franze von Schönborna. V březnu 1700 byl vydán mandát, který umožnil rozsáhlá daňová zvýhodnění u novostaveb, dával k dispozci stavební materiál zdarma a stavební smlouvy byly schvalovány velice benevolentně. Zakázáno bylo jedině stavět domy tak, že na nich bylo vidět dřevo a existující hrázděné domy musely být omítnuty. Daňové úlevy umožnily i měšťanům dát svým domům novou tvář s barokními fasádami. Kašny, mosty a náměstí byly vyzdobeny sochami.

Stavební boom přilákal i řadu architektů, stavitelů a řemeslníků. Mezi nimi byl i architekti a stavitelé bratři Georg, Leonhard, Johann Dientzenhofer, chebský rodák architekt Balthasar Neumann a další.

Středověkému městu jako byl Bamberg, které se přirozeně rozrůstalo a skládalo se z mnoha drobných detailů, nešlo vnutit ideální symetrický půdorys. Urbanistický plán knížecích biskupů, navazující na myšlenky architekta Balthasara Neumanna, zamýšlel vytvoření barokní osy od východní strany města, od slavného mostu zvaného Seebrücke (zbořený 1784, dnešní náhrada Kettenbrücke) podél Hauptwachstrasse, dále ulicí Grüner Markt, podloubím ostrovní radnice až ke katedrálnímu náměstí. Podél této osy tak byly postaveny budovy, které sloužily jako architektonické vzory pro další měšťanské stavby. Snažily se mezi nimi vytvořit vizuální vazby a dojem prostoru v souladu s barokním životním cítěním. Vrchol přichází s nárožním křídlem Nové rezidence architekta Leonharda Dientzenhofera, který vizuálně propojuje kopcovitou část města, ostrovní část a okolní krajinu.

Přes všeobecný rozvoj města byla koncem 18. století sociální situace velmi neutěšená. Za vlády Franze Ludwiga von Erthal, bamberského a würzburského knížete-biskupa (1779-1795), došlo k dalekosáhlým reformám v oblasti právního systému, školství, zdravotnictví a péče o chudé. Byl prototypem "osvíceného" knížete, který se považoval za služebníka svého lidu. V Bambergu žilo v té době asi 21 tis. obyvatel, z toho 3 tis. registrovaných chduých.

V roce 1789 Franz Ludwig společně s lékařem Adalbertem Friedrichem Marcusem v roce 1789 nechal vybudovat tehdy nejmodernější nemocnici v Evropě. Vytvořil jakési "zdravotní pojištění" pro osoby ve službě a tovaryše, do kterého museli přispívat zaměstnavatelé i zaměstnanci. Organizace základního školství měla jeho poddaným umožnit, aby si svou situaci zlepšili vlastními silami. Systém péče o chudé byl považován za natolik příkladný, že jej v roce 1816 přijalo i Bavorské království a jeho základní rysy si zachovaly platnost až do zavedení Bismarckových sociálních opatření.

Sekularizace (1801-1802)

Rozvoj města se zastavil s příchodem Francouzské revoluce v 90 letech 18. století a napoleonských válek od roku 1792. Bamberg byl několikrát obsazen Francouzi. Války ukončila dohoda o míru uzavřená v roce 1801 v Lunéville mezi vítěznou Francií a Svatou říší římskou. Jedním z důsledků dohody byla sekularizace, tj. rozpuštění církevních knížectví, jako byl Bamberg, jejich zesvětštění a odškodnění německých knížat výnosy a pozemky za ztráty na levém břehu Rýna.

Bavorská královská vojska obsadila Bamberg v roce 1802 a tím prakticky skončilo nezávislé bamberské církevní knížectví. Vládu nad městem převzal bavorský král v Mnichově, biskupský úřad byl zrušen. Začlenění bamberského území do Bavorského království potvrdil na svém jednání Vídeňský kongres v letech 1814–1815.  

Roku 1817 bylo ustanoven nový církevní pořádek v Bavorsku se zřízením dvou arcibiskupství, Mnichov-Freising a Bamberg. Do nové arcidiecéze v Bambergu byla začleněna biskupství ve Würzburgu, Špýru a Eichstättu.

Sekularizace a její následky byly velkou ranou v dějinách a podobě Bamberga. Sedm klášterů, tři kapitulní kostely, residence a mnoho dalších budov přešlo do vlastnictví Bavorského království. Místní obyvatelé byli toho názoru, že by se nevyužívané kaple a brány měly nechat zbořit, aby město získalo přátelštější vzhled. Největší ztrátou na úkor této myšlenky byl původní kostel sv. Martina na dnešním Maximilianplatz, který byl zbourán vč. přilehlého hřbitova.

19.století - současnost

Na dnešní podobu Bambergu a okolí měla velký vliv industrializace v 19. století, výstavba železniční trati, nebo otevření kanálu Ludwig-Dunaj-Mohan. Na rozvoji se podílela i židovská komunita, která se uvolněním omezujících pravidel v roce 1871 stala hnací silou v hospodářství.

Bamberg byl rovněž bavorským posádkovým městem. Po druhé světové válce bylo v místních kasárnách umístěno až 16 tis. amerických vojáků. Jejich odchodem v roce 2014 skončila vojenská tradice v Bambergu.

Během 2. sv. války byl Bamberg v porovnání s jinými německými městy jen minimálně poškozen.

Od roku 1993 má Bamberg statut města světového kulturního dědictví UNESCO.