Praha - kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí

Kostel sv. Mikuláše na Starém Městě je barokní kopulová stavba z let 1732 až 1735 postavená podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera

Chrám sv. Mikuláše patří k nejstarším na Starém Městě pražském, v pramenech je v souvislosti s povodní poprvé zmiňován již k roku 1273. 

V roce 1635 připadl kostel benediktinům z emauzského kláštera Na Slovanech, kteří při něm začali budovat klášter, postupně přikupujíce přilehlé domy a pozemky. Připravovala se i rozsáhlá obnova chrámu, ale nakonec bylo rozhodnuto zbourat starý kostel a postavit nový. Nový kostel vyrůstal na místě starší stavby na stísněné středověké parcele uprostřed nejhustší zástavby Starého Města.

Stavební práce zahájili v roce 1732 a v roce 1737 byl kostel vysvěcen. Autorem projektu byl Killian Ignác Dientzenhofer.

Detailed information

Historie

Monumentální chrám byl vybudovaný v letech 1732-1737 při konventu staroměstských benediktinů. Nový kostel vyrůstal na místě starší stavby na stísněné středověké parcele uprostřed nejhustší zástavby Starého Města.

Vzhledem k dané situaci se novostavba musela přizpůsobit jak vymezením parcely, tak i situováním hlavního průčelí, pro něž byla jedinou možností do malé piazetty s centrální kašnou. Vznikl tak netradiční koncept, v němž bylo nutno hlavní průčelí připojit k jižní boční stěně stavby. Přes tato omezení, nebo spíš právě díky nim, vznikla stavba jedinečná, která nemá v dobové sakrální architektuře mnoho obdob.

Architektura

Východiskem půdorysu stavby je řecký kříž s okosenými rohy, mezi jehož ramena jsou vloženy diagonálně orientované oválné prostory. Na podélné ose se k ústřednímu prostoru připojuje vestibul a závěr ukončený velkou apsidou. Ani obdélný vestibul ani poměrně hluboký závěr nemohou narušit kompoziční dominanci střední části, která se váže na hlavní vstup v jižním bočním průčelí kostela a jejíž pointou je čtvercová kupole na vysokém tamburu. Bez zpochybnění zásadního liturgického významu oltáře tak lze říci, že skutečný středobod stavby představuje ústřední prostor, jehož mimořádný vertikální vývin dává stavbě téměř gotické proporce.

Původně mohutná konvexní křivka pilířů je transformována do náznakového vydutí jejich stěny, které se navíc v horních etážích nečekaně mění v oblouk konkávní. Diagonální pilíře jsou v maximální míře otevřeny, takže se stávají jen jakousi skeletovou prosvětlenou strukturou, v níž je i z vnějšího pohledu velmi dobře patrná její oválná dynamická půdorysná struktura. S rameny řeckého kříže je ústřední prostor propojen vysokými valenými arkádami, které jsou rovněž v maximální míře otevřeny di koutových pilířů.

Pro pochopení skladby interiéru je klíčový způsob, jakým jsou jednotlivé části a prvky provázány do mimořádně komplexního celku. Zdánlivě klidná kompozice řeckého kříže s ústředním oktogonálním prostorem je od počátku systematicky dramatizována vložením křivkové struktury, radikálním otevřením stěn do koutových pilířů a zejména strmým vertikálním vývinem ústředního prostoru, který výtvarně podtrhují linie navazující na otevřené edikuly koutových pilířů. Edikuly zakládají předsazené koutové osy, které nejenže vynášejí kupoli, ale důsledně dobíhají v podobě zužujících se pasů až do její lucerny.

Samostatnou kapitolu zde představuje i práce s architektonickým tvaroslovím, které je zcela zásadní složkou autorského konceptu. Jestliže ve většině dosavadních realizací Kiliána Ignáce Dientzenhofera bylo tvarosloví vyvozeno ze základní struktury architektonického celku, v kostele sv. Mikuláše vytváří jeho další a v jistém smyslu svébytnou rovinu. V dolní části dominují edikuly vysokého řádu, které podporují radikální otevření stěn pilířů. Touto prosvětlenou, avšak z hlediska tvarů zcela racionální strukturou se proplétá neklidná subtilní linie parapetu empory, která z pilířů přechází i na stěny bočních ramen.

Tato horizontální linie je nejen zásadním prvkem vertikální struktury prostoru, ale svým pulzujícím rytmem vnáší do celku nečekaný hravý tón, který jako by byl protiváhou jeho nepopiratelné monumentální pádnosti. Stejný účinek mají nejen rozeklané frontony arkád pilířů, ale také u Kiliána Ignáce zcela neobvyklé karyatidy, navazující na vertikály sloupů edikul, které zdůrazňují zdrobnění a překvapivou zdobnost tvarosloví tamburu i kupole. V interiéru kostela tak vedle sebe nalézáme principy, které se za běžných okolností popírají, nebo dokonce vylučují: klidné přímé linie a dynamické křivky, monumentalitu i nakažlivou hravost, jasné vedení základních kompozičních linií vedle vrstvení a skladebnosti jednotlivých částí nebo nebývalou svébytnost a různorodost detailů, které však nijak neruší mimořádnou prostorovou jednotu celku. Jako by subtilní architektura kostela dokázala balancovat na téměř nepostižitelné tenké hranici mezi jednoznačně vymezenými koncepty, aniž by se k některému z nich definitivně přiklonila.

Přes nespornou výjimečnost svatomikulášského kostela však lze zároveň poměrně bezpečně rozpoznat pevné vazby jak na předchozí tvorbu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, tak na díla jiných významných tvůrců. Základním principem půdorysu řeckého kříže s připojenými dutými pilíři v koutech mezi rameny se architekt přihlásil k řešení, které bylo výchozím bodem mnoha jeho raných staveb. Zcela nová je zde naopak práce s tvaroslovím, která předznamenává zdrobnění a v jistém smyslu i dekorativismus architektury 40. a 50. let 18. století.

Zcela originální řešení přináší i exteriér kostela, jehož hlavní průčelí obdivuhodně citlivě reaguje na vnitřní prostorovou skladbu. Od sumárního soklu a nižší části hlavní etáže se nečleněná hmota postupně provzdušňuje až k dramatické sestavě tamburu s kupolí, kryté stejně jako lucerna mansardovou střechou, doprovázenou dvojicí věží. Půdorysně je toto iluzivní průčelí členěno do trojice rizalitů, spojených mírně ustupujícími úseky odpovídajícími oválným prostorům „nosných“ pilířů. Svým základním rozvrhem dvojvěžového průčelí se střední ustupující kupolí průčelí v principu navazuje na klasické předlohy Francesca Borrominiho a Johanna Bernharda Fischera von Erlach.

Současnost

Kostel sv. Mikuláše v minulosti několikrát změnil svého majitele, a s ním i svůj účel a poslání. Sloužil jako kostel pro obyvatele Starého Města, v čase husitského hnutí a české reformace se stal oporou strany podobojí, v době protireformace byl klášterním kostelem benediktinských mnichů, sloužil jako archív městské správy, sklad nábytku, obilná sýpka, koncertní síň, stal se dočasným útočištěm pravoslavných křesťanů a za první světové války také kostelem pro vojáky pražské posádky.

V roce 1920 zde byla vyhlášena Církev československá husitská, která kostel spravuje dodnes. JEjím přáním je, aby se navrátil k účelu původnímu. Jeho stavba totiž nevzešla z žádného politického rozhodnutí ani od církevní vrchnosti. Na sklonku 12. století si jej postavili sami měšťané jako výraz vlastní nezávislosti, samostatnosti a duchovní svobody. Nesloužil jen k bohoslužbám, ale i jako místo, kde se scházela městská rada, a projednávala se důležitá rozhodnutí. Místo, kde se rozumnost ve správě věcí obecných poměřovala odpovědností a vztahem k nejvyšším duchovním hodnotám. Místem, kde důvěra ve vyšší řád nacházela výraz ve tvorbě zákonů lidských.

Zdroj: Duchovní správa kostela sv. Mikuláše

Owners / users

Kostel sv. Mikuláše - farní kancelář (uživatel)
Tel.: +420 224 190 990
E-mail: office[ZAVINÁČ]svmikulas[TEČKA]cz
16. September 2017
Hlavní město Praha
E-mail: posta[ZAVINÁČ]praha[TEČKA]eu
16. September 2017